Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2385/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti PhDr. Z. D., PhD., právně zastoupeného advokátem JUDr. Filipem Princem, Konviktská 24, Staré Město 291, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí vrchního soudu. Stěžovatel spojil své podání s návrhem na odklad vykonatelnosti.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. zproštěn obžaloby, která na něj byla podána dne 23. 3. 2007 u Městského soudu v Praze. K odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze dne 16. 2. 2009 následně věc projednal a vyhlásil rozsudek, kterým byl stěžovatel opětovně zproštěn obžaloby. K odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. tak, že rozsudek soudu I. stupně opět zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. Současně citovaným rozhodnutím nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu a právě proti tomuto rozhodnutí zaměřil stěžovatel svoji ústavní stížnost.

Stěžovatel je toho názoru, že pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009 bylo porušeno jeho základní právo, zaručené ústavním pořádkem a zakotvené v d. Porušení svého základního práva spatřuje stěžovatel především v tom, že vrchní soud svůj postup podle ustanovení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), náležitě neodůvodnil a neuvedl konkrétní pochybení nalézacího soudu. Vrchní soud vytýká nalézacímu soudu, že vědomě nerespektoval právní názor odvolacího soudu ohledně totožnosti skutku. Vrchní soud však ve svém rozhodnutí odvolacího soudu žádný právní názor ohledně totožnosti skutku nevyslovil. Stěžovatel dále zpochybňuje tvrzení vrchního soudu, že nalézací soud neodstranil vady, na které odvolací soud ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí výslovně poukázal. Současně však neuvádí, které konkrétní vady má na mysli, přičemž z obou jeho rozhodnutí toto nelze rozpoznat. Stejně tak vytýká-li vrchní soud nalézacímu soudu hodnocení důkazů, neuvádí, v čem konkrétně spatřuje závazné vybočení z logiky věci, v čem a proč spatřuje rozpory volného hodnocení důkazů. Dle náhledu stěžovatele je rozhodnutí nalézacího soudu odrazem pečlivého a zevrubného dokazování, které vedlo obecný soud k řádnému a obšírnému odůvodnění.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s y, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci, bylo třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv.

Ústavní stížnost napadající výrok, jímž byla věc přikázána jinému senátu, shledal Ústavní soud přípustnou. Po přezkoumání napadeného výroku z hlediska tvrzeného porušení práva na zákonného soudce dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní garance zakotvená v y sice stanoví, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", avšak zároveň také určuje, že "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Ustanovení § 262 trestního řádu umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu, nařídit projednání v jiném složení senátu.

Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je patrné, že soud využil zákonné možnosti a dostatečně, v mezích ustanovení § 262 trestního řádu, tento svůj postup odůvodnil. Proto v něm nelze spatřovat rozhodování vybočující ze zásad trestního řízení. Vrchní soud v Praze přiměřeným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností při vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel, pročež postačí na toto rozhodnutí odkázat, a to aniž by tím Ústavní soud hodlal jakkoliv prejudikovat další postup soudu nalézacího.

Z uvedených důvodů bylo proto nutno - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků - ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení a dílem podle ustanovení . Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu