Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2110/09

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky FOLTÝN s. r. o., K. Rudého 3704/37, 767 01 Kroměříž, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, Tovačovského 3161, 767 42 Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení obecného soudu. Tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v y základních práv svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. , bylo rozhodnuto tak, že výrokem I. se odvolací řízení zastavuje a výrokem II. byla stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.380,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel (žalovaný) odvolání, které vzal při odvolacím jednání zpět. Za tohoto stavu bylo řízení dle zastaveno a o náhradě nákladů bylo dle ve spojení s ustanovením rozhodnuto tak, že jejich náhrada byla v plné výši přiznána úspěšnému žalobci.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nemožnost přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o výrok o nákladech řízení, je v rozporu s principem dvojinstančnosti soudnictví. Protože v České republice neexistuje orgán, který by shromažďoval a zevšeobecňoval judikaturu obecných soudů, dochází, podle názoru stěžovatele, v rozhodování o nákladech řízení k celé řadě pochybení.

V konkrétní věci stěžovatel namítá, že použití je pro něho nepřiměřenou tvrdostí. Stěžovatel poukazuje na ustanovení , dle něhož učinil-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží sazbu odměny o 50 %. Namítá, že své odvolání vzal zpět "ještě před zahájením odvolacího jednání" a "po poučení odvolacího soudu v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí k dotazu soudu, zda na tom trvá. Odvolací jednání nebylo v té době zahájeno." Rovněž stěžovatel zpochybňuje výši hotových nákladů a výši náhrady za ztrátu času, jak ji ve svém rozhodnutí vyčíslil odvolací soud. Jednak namítá, že soud měl provést dokazování ke zjištění, jaká je vzdálenost z Hradce Králové do Zlína a zpět, např. s pomocí portálu www.seznam.cz, a jednak předkládá otázku hospodárnosti poskytování právních služeb s ohledem na volbu advokáta v kontextu místa soudního jednání. Konečně zpochybňuje výši náhrady za ztrátu času, kterou stěžovatel vyčíslil na 10 půlhodin (zatímco soud dospěl ke 14 půlhodinám).

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle.

O takový případ ve věci stěžovatele nejde, přičemž nutno podotknout, že relevantní ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost v podstatě neobsahuje.

Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit výklad a aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy, tedy ani interpretaci a podmínky aplikace ustanovení v řízení stěžovatele. Rovněž ani otázka vzdálenosti mezi Hradcem Králové a Zlínem či problém výpočtu náhrady za promeškaný čas nejsou relevantní z hlediska ústavněprávního.

Otázka nákladů řízení tedy může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení. Napadené rozhodnutí obecného soudu je však odůvodněno logicky a s ohledem na podstatu věci v dostatečném rozsahu. Námitky stěžovatele však směřují toliko vůči způsobu výpočtu konkrétní výše částky, přičemž Ústavní soud v postupu obecného soudu neshledal extrémní rozpornost či známky libovůle.

Zároveň musí Ústavní soud poukázat na skutečnost, že ve své judikatuře již formuloval obecný závěr, že intenzita zásahu do ústavních práv je zásadně relativizována i nízkou výší majetkové hodnoty, která je Ústavnímu soudu předložena jako sporná. Rozdíly ve výpočtu náhrady nákladů řízení, na které poukazuje stěžovatel, lze za současných ekonomických poměrů rovněž označit za bagatelní (srov. např. výši peněžitého plnění obsaženou v )

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další; přístupné na http.//nalus.usoud.cz) přitom dal již v minulosti najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2009

František Duchoň

předseda senátu