Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2031/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Dražkovice 122, 533 33 Pardubice, směřující proti usnesení Okresního soudu v Kladně sp. zn. ze dne 7. 3. 2007, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 23. 7. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. -241 ze dne ze dne 30. 4. 2009, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou dne 31. 7. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných základních práv. Konkrétně tvrdí, že obecné soudy shora uvedenými rozhodnutími zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v d (dále jen " "), a práva vlastnit majetek podle y.

Usnesením Policie České republiky, správy Středočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, teritoriálního oddělení Kladno ze dne 27. 9. 2002, č. j. ČVS: KVSC-2121/01, které nabylo právní moci dne 14. 11. 2002, byly v trestní věci obviněných J. H. a spol. uloženy podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu do úschovy soudu věci popsané v tomto usnesení, které byly zajištěny při domovních prohlídkách a při prohlídkách jiných prostor stěžovateli a dalším osobám. Tento postup byl zdůvodněn pochybnostmi, komu zajištěné věci patří, a to především na základě písemného stanoviska Arcibiskupství Pražského, které uvedlo, že se jedná o věci z majetku Římskokatolické církve, které podle stanoviska Státního památkového u svým charakterem odpovídají věcem prohlášeným za kulturní památky.

Stěžovatel podal návrh Okresnímu soudu v Kladně na vydání věcí z úschovy, které mu byly odňaty při domovní prohlídce. O tomto návrhu bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením tak, že návrh byl jmenovaným soudem zamítnut. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí Okresního soudu v Kladně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. potvrzeno. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto jak nepřípustné.

Stěžovatel rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu a dovolacího soudu napadl projednávanou ústavní stížností. Po rekapitulaci řízení před obecnými soudy namítá porušení pravidel stanovených procesním předpisem. Podle jeho názoru soud prvního stupně nepostupoval správně, neboť na podaný návrh na vydání předmětu úschovy aplikoval ustanovení (dále jen " "), což mu vytkl i odvolací soud. Odvolací soud doplnil řízení o stanoviska subjektů, které uplatňovaly nárok na předmět úschovy, aniž dal stěžovateli možnost se s nimi seznámit před vydáním svého rozhodnutí. Tím porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Tuto vadu podle jeho názoru neodstranil ani Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, neboť dovolání odmítl jako nepřípustné. V tomto postupu soudů stěžovatel spatřuje porušení pravidel spravedlivého procesu a porušení práva na soudní ochranu svého vlastnického práva, jakož i zásah do samotného práva vlastnit majetek.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.

Ústavní soud připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") rozeznává v , jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Zcela přehlíží, že řízení o úschovách podle ustanovení a násl. není řízením kontradiktorním. V tomto řízení, jde-li o návrh na vydání předmětu úschovy, soud pouze zjišťuje, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání navrhovateli. Stěžovatel byl přitom poučen v usnesení Policie České republiky ze dne 27. 9. 2002, č. j. ČVS: KVSC-2121/01, o nutnosti podat žalobu v řízení podle části třetí k vymožení souhlasu přihlašovatelů, pokud souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřou. Pokud takový souhlas nebyl dán, je na stěžovateli, aby volil zákonem předvídaný postup. Z tohoto hlediska rozhodnutí, která jsou ústavní stížností napadána, nemají ve vztahu k řešení otázky vlastnictví předmětu úschovy charakter konečných rozhodnutí. Proto jimi nemohlo dojít k zásahu do vlastnického práva stěžovatele.

V procesním postupu obecných soudů Ústavní soud neshledává žádná taková pochybení, která by dosahovala úrovně zásahu do základních práv stěžovatele. Pochybení soudu prvního stupně, na které poukazuje stěžovatel, odstranil odvolací soud. To, že rozhodl bez nařízení jednání a neinformoval stěžovatele o aktuálním stanovisku ostatních subjektů, které si opětovně vyžádal, nemůže mít zásadní význam z hlediska zásahu do práva na spravedlivé řízení, neboť jak bylo uvedeno shora, v případě tohoto řízení se nejedná o kontradiktorní řízení, navíc tato stanoviska se shodovala se stanovisky již dříve vyjádřenými, a tudíž stěžovateli známými. Účastníkům včetně stěžovatele přitom zůstává zachováno právo obrátit se na soud ve sporném řízení a tam uplatnit své nároky na předmět úschovy.

Z řečeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu ani o protiústavní zásah do vlastnického práva zde nejde. Je proto na místě závěr, že stížnosti stěžovatele, jež vychází z předpokladu opaku, tudíž nebylo možné vyhovět, a Ústavní soud ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle v senátu bez ústního jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu