Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1560/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, čj. - 125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, čj. - 131, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, čj. - 239, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2009, čj. - 281, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

II.

Pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. , a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, čj. - 125, z jejich textu a z dalších listin Ústavní soud zjistil, že zmíněným rozsudkem městského soudu bylo (k návrhu správce konkursní podstaty majetku bývalého manžela stěžovatelky - úpadce O. P.) vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví bývalých manželů P. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudek městského soudu potvrdil, kromě bodu IV., který změnil tak, že stěžovatelka není povinna O. P. doplácet žádnou částku na vyrovnání podílu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, usnesením ze dne 24. 4. 2003, čj.

Stěžovatelka poté podala ústavní stížnost, jíž se domáhala zrušení všech rozhodnutí, označených v předchozím odstavci. Ústavní soud usnesením ze dne 6. 5. 2004,

sp. zn.

, tuto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. K základní námitce stěžovatelky (že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001 nenabyl právní moci, protože jí nebyl doručen do vlastních rukou, ale byl, přes její písemné oznámení o vypovězené plné moci, doručen jejímu bývalému právnímu zástupci (který jej později stěžovatelce neoficiálně předal), Ústavní soud konstatoval, že z pohledu účelu a smyslu došlo k obsahovému naplnění tohoto ustanovení nejpozději v okamžiku, kdy předmětný rozsudek stěžovatelka získala prostřednictvím svého právního zástupce. Nejednalo se tedy o pochybení, jež by mělo vliv na ústavní regulérnost celého předcházejícího procesu.

Z uvedených skutečností vyplývá, že shora označená rozhodnutí již byla předmětem ústavněprávního přezkumu před Ústavním soudem, takže tato opakovaná ústavní stížnost proti nim podaná je nutně podána pozdě, což je důvod pro její odmítnutí soudce zpravodajem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Navíc, v téhož zákona je zakotvena obecná procesní zásada překážky věci rozsouzené, tedy že návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. I když Ústavní soud rozhodl o předchozí ústavní stížnosti usnesením, nikoliv nálezem, lze v tomto případě věc posoudit per analogiam v tom smyslu, že se ve věci

sp. zn.

zabýval shodným argumentem stěžovatelky o protiústavnosti doručování rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001.

III.

Po skončení shora uvedeného řízení stěžovatelka podala u Městského soudu v Praze návrh na vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce O. P. V řízení, které prošlo jak odvolací tak i dovolací fází, neuspěla, protože její žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, čj. - 131, zamítnuta. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek Městského soudu v Praze potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, čj. - 239. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, čj. - 281, bylo její dovolání odmítnuto.

Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, která je předmětem tohoto řízení. Zmíněná rozhodnutí nenapadla věcně, ale pouze tvrzením, že vycházejí z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, čj. - 125, který nenabyl právní moci, neboť jí nebyl doručeno. V podstatě jen zopakovala argumenty o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, týkající se doručování rozsudku Vrchního soudu (ze dne 22. 6. 2001, čj. - 125), jak popsáno shora. Její další argumentace obsahovala výhrady proti závěru Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 25. 2. 2009. Tento závěr, podle jejího názoru, zcela odporuje požadavku na soudní ochranu, neboť základním předpokladem nabytí právní moci rozsudku je jeho doručení, v daném případě doručení do vlastních rukou stěžovatelky. Zde totiž Nejvyšší soud konstatoval, že k obsahovému naplnění ustanovení došlo nejpozději v okamžiku, kdy stěžovatelka "získala předmětný rozsudek prostřednictvím svého právního zástupce". Rovněž upozornil na skutečnost, že otázkou doručení zmíněného rozhodnutí odvolacího soudu, vydaného v řízení o vypořádání společného jmění stěžovatelky a úpadce, se zabýval již i Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 5. 2004,

sp. zn.

.

IV.

Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že základní argumentace stěžovatelky, směřující proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, vydaným v řízení o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, je stejná jako v předcházejícím řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (viz část II. shora). V obou případech stěžovatelka předkládala svůj, poněkud formalistický, výklad ustanovení , o doručování rozsudku. V této souvislosti nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se podrobně touto otázkou zabývaly, zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, čj. - 281. Nelze opomenout, že otázkou doručování rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, čj. - 125, stěžovatelce se obecné soudy všech tří stupňů zabývaly ve dvou různých řízeních a dokonce i Ústavní soud, pod

sp. zn.

. Za této situace je zcela zbytečné cokoli dodávat, kromě závěru, že tato ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky zčásti podle , zčásti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu