Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1687/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Real Invest Pernerova s.r.o., se sídlem Pardubice, Pernerova 441, IČ: 260 00 105, zastoupené JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Pernerova 1490, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 26. března 2009 č. j. -91, rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. listopadu 2008 č. j. -70, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 15. dubna 2009 č. j. -90 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. července 2008 č. j. -68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva na soudní a jinou právní ochranu v oblasti ochrany vlastnického práva vyplývající zejména z a y (dále jen " ") a z , a d (dále jen " ").

Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, která nabyla vydražením v nedobrovolné dražbě dne 27. února 2004 id. 1/2 rodinného domu čp. 128 v Pardubicích Svítkově, podala u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") proti stejné žalované M. K. (dále jen "žalovaná") celkem 4 žaloby o zaplacení v žalobě specifikované částky za to, že nemohla užívat ani jinak realizovat své spoluvlastnické právo k nemovitosti, jejíž spoluvlastnicí byla žalovaná. Okresní soud ve třech ukončených případech žaloby zamítl a odvolací Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice (dále jen "odvolací soud"), ve všech případech rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v jejím případě došlo k nespravedlivému a tendenčnímu posouzení věci obecnými soudy, což usuzuje i ze skutečnosti, že všechna další rozhodnutí okresního soudu byla posuzována podle prvního rozhodnutí okresního soudu vydaného pod sp. zn. a přestože bylo rozhodováno různými senáty, jsou rozsudky v podstatě totožné. Stěžovatelka má za to, že rozsudky odvolacích soudů jsou v zásadním rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž se neztotožňuje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. , na které odvolací soud odkazuje. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

a

.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [ , písm. d) y].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, když dovolání není přípustné [ ]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobami i podanými opravnými prostředky stěžovatelky zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen"ESLP") ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. června 2001 in ASPI] a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. ledna 2005 in ASPI). Porušení uvedených principů v posuzovaném případě shledáno nebylo.

Z obecně dostupné judikatury ESLP vyplývá, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá y, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v , tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v (viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u ani Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

K namítanému porušení a y, které obecně soudům ukládají povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům a zaručují rovnost práv všech účastníků řízení před soudem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu y a Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu