Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63272.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 1687/09
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Real Invest Pernerova s.r.o., se sídlem Pardubice, Pernerova 441, IČ: 260 00 105, zastoupené JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Pernerova 1490, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 26. března 2009 č. j. 22 Co 50/2009 -91, rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 15 C 104/2008 -70, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 15. dubna 2009 č. j. 18 Co 517/2008 -90 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. července 2008 č. j. 7 C 419/2007 -68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva na soudní a jinou právní ochranu v oblasti ochrany vlastnického práva vyplývající zejména z čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a z čl. 11 , čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, která nabyla vydražením v nedobrovolné dražbě dne 27. února 2004 id. 1/2 rodinného domu čp. 128 v Pardubicích Svítkově, podala u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") proti stejné žalované M. K. (dále jen "žalovaná") celkem 4 žaloby o zaplacení v žalobě specifikované částky za to, že nemohla užívat ani jinak realizovat své spoluvlastnické právo k nemovitosti, jejíž spoluvlastnicí byla žalovaná. Okresní soud ve třech ukončených případech žaloby zamítl a odvolací Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice (dále jen "odvolací soud"), ve všech případech rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v jejím případě došlo k nespravedlivému a tendenčnímu posouzení věci obecnými soudy, což usuzuje i ze skutečnosti, že všechna další rozhodnutí okresního soudu byla posuzována podle prvního rozhodnutí okresního soudu vydaného pod sp. zn. 7 C 419/2007 a přestože bylo rozhodováno různými senáty, jsou rozsudky v podstatě totožné. Stěžovatelka má za to, že rozsudky odvolacích soudů jsou v zásadním rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž se neztotožňuje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. 28 Cdo 725/2008 , na které odvolací soud odkazuje. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 103/1999
,
a
.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavo u a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústav y) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, když dovolání není přípustné [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. ]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobami i podanými opravnými prostředky stěžovatelky zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen"ESLP") ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. června 2001 in ASPI] a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. ledna 2005 in ASPI). Porušení uvedených principů v posuzovaném případě shledáno nebylo.
Z obecně dostupné judikatury ESLP vyplývá, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listin y, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústav y) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř. o. s. ř. , tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 56/95
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listino u ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústav y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
K namítanému porušení čl. 90 a čl. 96 Ústav y, které obecně soudům ukládají povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům a zaručují rovnost práv všech účastníků řízení před soudem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listin y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu