Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1743/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Jiřinou Štilcovou, advokátkou se sídlem Příbram IV, Čs. armády 143, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009 č. j. -294 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. prosince 2008 č. j. -277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. července 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Pro případ, že by bylo ústavní stížnosti vyhověno, požádal stěžovatel o přiznání náhrady nákladů řízení.

Podle názoru stěžovatele soudy v napadených rozhodnutích, a to konkrétně v části, ve které rozhodovaly o náhradě nákladů řízení, sice postupovaly v souladu s ustálenou soudní prací, ale stěžovatel má za to, že v případě částečného úspěchu účastníků hradí žalující strana vždy vyšší část soudního poplatku, než-li by odpovídalo stupni jeho úspěchu řízení. Pouze v případě plného úspěchu nebo plného neúspěchu odpovídá podíl účastníků na úhradě soudního poplatku také stupni jejich úspěchu či neúspěchu. V důsledku uvedeného postupu dospěly oba ve věci rozhodujících soudy o účasti žalující i žalované strany na soudním poplatku jinak, nežli dle jejich úspěšnosti v řízení. Stěžovatel tvrdí, že pokud by obecné soudy předepisovaly náhradu nákladů řízení nejen v závislosti na procentuálním stupni úspěchu jednotlivého účastníka, ale i v závislosti na jeho skutečných nákladech řízení, byla by úhrada soudního poplatku automaticky spravedlivě poměrně rozdělena mezi částečně úspěšné účastníky řízení. Proto se stěžovatel domnívá, že jakýkoliv jiný postup, tedy i postup uplatňovaný v soudní praxi, představuje odklon od dikce zákona, kterým se obvyklá rozhodnutí o vzájemném vyrovnání nákladů řízení mezi účastníky nutně dostávají do rozporu s a y (dále jen " "), neboť žalující strana je v případě částečného žalobního úspěchu nerovným způsobem nucena nést vyšší část soudního poplatku, nežli by odpovídalo jejímu stupni úspěchu ve sporu. Stěžovatel má za to, že výklad zákona k rozdělení nákladů řízení je nejasný a proto je nutno uplatnit takový výklad, který vede ke spravedlivé náhradě skutečných a prokázaných nákladů na obou účastnických stranách a který tak zajišťuje rovnost jak žalující tak žalované strany v povinnosti podílet se na soudním poplatku v závislosti na stupni úspěchu ve sporu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem aplikace ustanovení a obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté d (dále jen " "), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté y a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry ve věci rozhodujících soudů o náhradě nákladů řízení byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu ve spojení s y a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti [ y a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do u a Úmluvou chráněných základních práv.

K namítanému porušení a y, které obecně soudům ukládají vázanost soudce při jeho rozhodování ústavním pořádkem a zaručují rovnost práv všech účastníků řízení před soudem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu y a Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

K návrhu stěžovatele na přiznání nároku na náhradu nákladů řízení je třeba upozornit, že stěžovatel nespecifikoval, zda podle uplatňuje náhradu nákladů řízení podle ustanovení či náhradu nákladů zastoupení podle ustanovení . Ústavní soud připomíná, že obecně se má za to, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud nestanoví jinak ( ). V případě, že se jedná o náhradu nákladů řízení, Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení ( ). Pokud jde o náhradu nákladů spojených se zastoupením před Ústavním soudem ( a ), může tuto náhradu Ústavní soud přiznat stěžovateli, odůvodňují-li to jeho osobní nebo majetkové poměry a pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta ( ). Protože ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, není důvod podle ustanovení a postupovat.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu