Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63269.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 1604/09
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky L. F., zastoupené JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem Praha 5, U Malvazinky 24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2009 č. j. 15 Co 67/2009 -77 ve znění unesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2009 č. j. 15 Co 67/2009 -79 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. srpna 2007 č. j. 4 C 349/2005 -43, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích práv zaručených Listinou základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 a 3. Svoji ústavní stížnost spojila stěžovatelka i s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a s návrhem na přiznání nároku na náhradu nákladů řízení, o němž má rozhodnout soud prvního stupně.
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 349/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 29. prosince 2005 domáhala určení výživného rozvedené manželky ve výši 7 500,- Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. srpna 2007 č. j. 4 C 349/2005 -43 žalobu zamítl jako nedůvodnou a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 2 550,- Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali jak stěžovatelka, tak i žalovaný, který napadl pouze výrok o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2009 č. j. 15 Co 67/2009 -77 rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé potvrdil jako věcně správné a změnil je co do povinnosti stěžovatelky nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 38 250,- Kč, dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 46 300,- Kč. Opravným usnesením ze dne 17 března 2009 č. j. 15 Co 67/2009 -79 pak odvolací soud opravil výroky o nákladech řízení tak, že částka nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 39 675,- Kč a částka nákladů odvolacího řízení 46 900,- Kč.
Podle názoru stěžovatelky soud prvního stupně hodnotil nesprávně jak provedené důkazy, tak i osobnost stěžovatelky a její invaliditu a nepostupoval tak v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. o. s. ř. Stěžovatelka rovněž namítala, že soud jí sice zajistil právní zastoupení, ale právní pomoc advokáta se v tomto případě ukázala jako nekvalifikovaná a "laxní", což se projevilo zejména v tom, že nepožadoval použití § 150 o. s. ř. o. s. ř.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republik y (dále jen "Ústava ") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústav y) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu za situace, kdy dovolání není přípustné [§ 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. ]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podaným odvoláním stěžovatelky zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá, jak co do aplikace a interpretace § 92 zákona o rodině, tak § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. V závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obecně dostupné judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listin y, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústav y) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř. o. s. ř. , tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 56/95
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Porušení uvedených principů v posuzovaném případě shledáno nebylo. Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listino u ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústav y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
K návrhu stěžovatelky na přiznání nároku na náhradu nákladů řízení je třeba upozornit, že stěžovatelka nespecifikovala, zda podle zákona o Ústavním soudu uplatňuje náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 62 odst. 4 či náhradu nákladů zastoupení podle ustanovení § 83 odst. 1 . Ústavní soud připomíná, že obecně se má za to, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak (§ 62 odst. 3 ). V případě, že se jedná o náhradu nákladů řízení, Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 ). Pokud jde o náhradu nákladů spojených se zastoupením před Ústavním soudem (§ 29 a § 30 odst. 1 ), může tuto náhradu Ústavní soud přiznat stěžovateli, odůvodňují-li to jeho osobní nebo majetkové poměry a pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta (§ 83 odst. 1 ). Protože ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, není důvod podle ustanovení § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu postupovat.
Ve věci návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud pak konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu