Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 974/09

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem v Liberci, Chrastavská 273/30, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -105 ze dne 6. září 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. -89 ze dne 2. února 2006 a proti stanovisku Ministerstva spravedlnosti č. j. 196/2007-ODSK-ODSK/8 ze dne 6. června 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -105 ze dne 6. září 2006, jímž byl v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. -89 ze dne 2. února 2006 tak, že žalobkyně (stěžovatelka) je povinna nahradit náklady řízení zaplacením částky 620,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále brojí i proti stanovisku Ministerstva spravedlnosti č. j. 196/2007-ODSK-ODSK/8 ze dne 6. června 2008, jímž ministerstvo reagovalo na její žádost o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Napadenými soudními rozhodnutími bylo podle jejího názoru porušeno ustanovení d (dále jen „ “). Porušení svých základních práv spatřuje i v tom, že Ministerstvo spravedlnosti v zákonné lhůtě nevydalo řádné rozhodnutí o jejím zadostiučinění a rovněž k poškození jejích práv došlo postupem zvolených právních zástupců, jimž udělila plnou moc k zastupování.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným projednáním ústavní stížnosti je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny předpoklady, které jsou stanoveny , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Podle ustanovení ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jejího práva poskytuje.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -105 ze dne 6. září 2006 a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. -89 ze dne 2. února 2006. Lhůtu k podání ústavní stížnosti je nutno zkoumat v návaznosti na doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Ze sdělení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. ze dne 3. 8. 2009 a z přiložené doručenky pro soudního doručovatele č. j. -108 vyplývá, že označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 26. 9. 2006. Lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula v sobotu dne 25. 11. 2006. Vzhledem k tomu, že konec lhůty připadl na sobotu, bylo podle ustanovení a posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti pondělí dne 27. 11. 2006. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 16. 4. 2009, tedy po lhůtě stanovené pro její podání . Ostatně, i napadené stanovisko Ministerstva spravedlnosti bylo vydáno dne 6. 6. 2008, tedy téměř jeden rok před tím, než stěžovatelka podala ústavní stížnost.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -105 ze dne 6. září 2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. -89 ze dne 2. února 2006 podle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem odmítnout.

Stěžovatelka dále napadla ústavní stížností – jak již bylo uvedeno – i stanovisko Ministerstva spravedlnosti č. j. 196/2007-ODSK-ODSK/8 ze dne 6. června 2008, jímž tento orgán reagoval na její žádost o zadostiučinění za nesprávný úřední postup soudů. V uvedeném stanovisku Ministerstvo spravedlnosti stěžovatelce sdělilo, že přezkoumalo postup Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. a dospělo k závěru, že k porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení nedošlo. Dále ministerstvo sdělilo, že žádosti o zadostiučinění nebude vyhověno, protože v daném případě nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu podle S dalším postupem odkázalo stěžovatelku na případný další postup podle ustanovení citovaného zákona.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální; z ní plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů i v projednávaném případě.

V předmětné věci stěžovatelka požádala o poskytnutí zadostiučinění Ministerstvo spravedlnosti, které její žádosti nevyhovělo a odkázalo ji na postup podle Podle ustanovení tohoto předpisu jestliže příslušný ústřední orgán neuspokojil nárok stěžovatelky, může se domáhat jeho uspokojení u soudu. Z podání stěžovatelky je však zřejmé, že postup podle citovaného ustanovení nevyužila a náhrady nemajetkové újmy se po státu soudní cestou nedomáhala.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost proti stanovisku Ministerstva spravedlnosti č. j. 196/2007-ODSK-ODSK/8 ze dne 6. června 2008 podle ustanovení jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2009

Vojen Güttler

soudce zpravodaj