Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1697/09

Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, 180 00 Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009 č. j. -140 a Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007 č. j. -78 a proti výroku II. rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 2006/1025/bar/FTV takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správního orgánu s tím, že jimi byla dotčena na svém právu podnikat zaručeném článkem 26 základních práv a svobod (dále jen " "), právu na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem dle článku 36 odst. 2 a že byla porušena zásada zákonného omezení základních práv a svobod stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že stěžovatelka podala správní žalobu proti výroku II. rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 2006/1025/bar/FTV, jímž nebyl stěžovatelce udělen souhlas ke změně licenčních podmínek dle ustanovení , o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a to změny připojovacích časů na kmitočtech, které stěžovatelka sdílí s provozovateli regionálního televizního vysílání (dále jen " "), neboť bez dohody s nimi nelze rozhodnout o změně. Stěžovatelka namítala, že dle ustanovení citovaného zákona Rada souhlas neudělí pouze tehdy, pokud by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, přičemž dle ustanovení citovaného zákona je veřejné slyšení určeno k projednání otázek týkajících se programové skladby, jímž změna připojovacích časů není. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2007 č. j. -78 stěžovatelčinu žalobu zamítl s odůvodněním, že bez souhlasu regionálních provozovatelů nelze stěžovatelce vyhovět a že uvedená změna by vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, neboť z hlediska regionálních provozovatelů se jedná o programovou skladbu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2009 č. j. -140 kasační stížnost zamítl. Dovodil, že Rada je oprávněna zamítnout žádost o souhlas se změnou licenčních podmínek, pokud by za týchž podmínek licenci vůbec neudělila; důvodem pro zamítnutí byla absence dohody stěžovatelky s regionálními provozovateli o vysílání na sdílených kmitočtech, což odporovalo původní licenční podmínce o povinnosti stěžovatelky strpět regionální vysílání, které tak nebylo zajištěno z důvodu neexistence vzájemné provázanosti vysílání.

Stěžovatelka zastává názor, že v řízení o změně licenční podmínky ve vztahu k připojovacím časům regionálních provozovatelů nemůže být vycházeno z úvahy, zda by taková změna vedla či nevedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, jelikož rozhodnutí o změně připojovacích časů není předmětem veřejného slyšení. Omezení své podnikatelské svobody stěžovatelka spatřuje v nestanovení připojovacích časů regionálních provozovatelů najisto, jež má za následek zejména nemožnost sestavovat vysílací program, dojednávat zakázky se zadavateli reklam a riziko odlivu diváků.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Obecné soudy dostatečně a detailně vysvětlily, z jakého důvodu považují námitky stěžovatelky za liché. Výklad a aplikace příslušných ustanovení , včetně jejich vzájemné provázanosti, jež stěžovatelka ve své ústavní stížnosti kritizuje, nepostrádá rozumný a logický základ, netrpí žádnými diskrepancemi a ani jej nelze považovat za arbitrární či nerespektující požadavek spravedlnosti, pročež nebylo možno shledat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Stojí za povšimnutí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již vznesla v řízení před obecnými soudy, z čehož je patrno, že usiluje o pouhý přezkum napadených usnesení v další instanci, jíž však Ústavní soud není, poněvadž - jak již výše uvedeno - jeho úkolem je ochrana ústavnosti.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu