Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1354/09

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 142, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2009, č. j. -57, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2008, č. j. -35, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení ustanovení , o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, (dále jen " ").

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že důvodem pro nepřiznání starobního důchodu při dosažení 50 let věku byla v jeho věci pouze skutečnost, že ukončil své zaměstnání ve vybraných profesích v hornictví po dni 31.12.1990, kdy uplynula lhůta stanovená v , jako podmínka vzniku nároku na starobní důchod při dosažení 50 let. Stěžovatel je toho názoru, že tato lhůta je diskriminační, neboť porušuje zásadu rovnosti a je tedy i protiústavní. Platná právní úprava totiž neumožňovala dotčeným horníkům ukončit zaměstnání v termínech, které vládní nařízení stanovovalo. Nařízení vlády bylo vydáno dne 30.11.1990 a zveřejněno ve sbírce zákonů dne 27.12.1990 s nabytím účinnosti dnem 1.1.1991. Z uvedeného je zřejmé, že nebylo možné, aby zaměstnanec splnil podmínku ukončení zaměstnání z vlastní vůle, neboť s přihlédnutím k výpovědním lhůtám dle tehdy platného nemohl dosáhnout ukončení zaměstnání.

Podle , o důchodovém pojištění, ve znění , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím , má nárok na starobní důchod při dosažení 50 let věku pojištěnec, který vykonával před 1. lednem 1993 zaměstnání alespoň 10 let při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy; které bylo podle předpisů účinných před 1.1.1969 zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie a zakládalo nárok na důchod při dosažení 55 let věku, který nastoupil do zaměstnání před 1. lednem 1969 a dosáhl 50 let věku po 30.6.2006. Porovnáním kategorií zaměstnanců, kteří mají nárok na důchod dle ustanovení , o důchodovém pojištění, ve znění , a zaměstnanců, kteří mají nárok na důchod dle , a všech zaměstnanců, kteří za účinnosti , o sociálním zabezpečení, měli nárok na starobní důchod při dosažení věku 50 let, lze na prvý pohled zjistit, že různým pracovníkům jsou tak v určitých obdobích, která se ale nijak neliší a jejichž důvod se nezakládá v schopnostech zaměstnanců, přiznávána různá práva. Jednou ze zásad zákona o sociálním zabezpečení je přitom zajištění stejného principu důchodového zabezpečeni pro srovnatelné skupiny zaměstnanců. tím, že stanovilo konečnou lhůtu dnem 31.12.1990, vytvořilo nerovnost mezi skupinami stejně dotčených pracovníků.

Dle d mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečeni ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i pří ztrátě živitele. Tohoto práva se lze dle či. 41 LZPS domáhat jen v rámci zákona. Dle stěžovatele by však doslovný výklad tohoto ustanovení vedl k tomu, že pokud bude přijat sebediskriminačnější zákon stanovující pravidla vyplácení starobních důchodů, nebude nikdy možné namítat jeho nespravedlnost spočívající v porušení rovnosti občanů. Takovýto výklad by byl nepřípustný. Pokud Nejvyšší správní soud uvedl, že diskriminací by bylo pouze to, kdyby byli jednotliví horníci diskriminováni na základě rasy, náboženství, národnosti, atp., je dle názoru stěžovatele tento výklad nutno odmítnout. Rovnost totiž nespočívá pouze v rovnosti jednotlivých příslušníků uvedených skupin, nýbrž rovnost musí být zaručena i mezi příslušníky dalších skupin obyvatel. Je tedy nutné zajistit, aby byla rovnost i mezi horníky, kteří pracovali u stejného zaměstnavatele, vykonávali stejně namáhavou práci a jediným rozdílem je, že část z nich dala výpověď do konce roku 1990 a druhá až po tomto roce. Rovnost musí být zachována i ve vtahu k stejným profesím bez ohledu na to, zda je práce vykonávaná v uranových či uhelných dolech, navíc za situace, kdy jednotliví horníci neměli možnost svou vůli ovlivnit, kdy podají výpověď, resp. aby stihli podat výpověď poté, co by se dozvěděli, že vyšlo toto nařízení vlády. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ČR tak bylo porušeno ústavní právo rovnosti dle d.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 10. 2007 byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání starobního důchodu pro nesplnění podmínek daných ustanovením V odůvodnění rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení citovala ustanovení a konstatovala, že stěžovatel překročil nejvyšší přípustnou expozici a výkon vybraných zaměstnání v hornictví ukončil až dne 25. 7. 1991, tedy po 31. 12. 1990, nárok na starobní důchod podle v 50-ti letech mu tedy nevznikl. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2008, č. j. -35, zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí se Krajský soud v Plzni ztotožnil se závěrem České správy sociálního zabezpečení, že pokud stěžovatel skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech teprve dne 25. 7. 1991, tedy po dni 31. 12. 1990, nárok na mimořádný hornický starobní důchod podle mu nevznikl. Soud dále konstatoval, že pokud je nárok na mimořádný hornický starobní důchod podle podmíněn pro všechny adresáty normy uvedené v ustanovení mimo jiné skončením výkonu vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. prosince 1990 v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice, nejedná se o porušení principu rovnosti či zákazu diskriminace. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, č. j. -57, zamítl.

Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení . Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno y, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením písm. d) y. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen u předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Podle ust. toto nařízení upravuje podmínky mimořádného poskytování starobního důchodu občanům, kteří vykonávali vybraná zaměstnání v hornictví, byli zaměstnáni nejméně 25 roků a dosáhli věku 50 let do 31. prosince 2000. Podle ustanovení ve znění účinném od 1. 2. 2006 se citované nařízení vlády vztahuje též na pojištěnce, kteří dosáhli 50 let do 31. prosince 2010, pokud splňují ostatní podmínky stanovené v tomto předpisu.

Podle ust. mají nárok na poskytování mimořádného starobního důchodu občané uvedení v ust. nařízení vlády, jestliže byli zaměstnáni nejméně deset let ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech, skončili výkon zaměstnání hornictví v uranových dolech do 31. 12. 1990 v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice (podle ust. ve znění účinném od 1. 1. 2001 odpadá podmínka skončení výkonu zaměstnání v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice) a překročili nejvyšší přípustnou expozici. Podmínku překroční nejvyšší přípustné expozice přitom splnili pouze proto, že nejvyšší přípustná expozice byla snížena na 2100 směn, přičemž tito pracovníci měli tou dobou nově sníženou expozici již překročenou.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatel dosáhl nejvyšší přípustné expozice 2100 směn teprve dne 25. 7. 1991 a k tomuto dni skončil výkon zaměstnání v hornictví v uranových dolech, nárok na mimořádný hornický starobní důchod podle mu tak nevznikl, na starobní důchod mu pak vznikne nárok při splnění zákonných podmínek , přičemž důchodový věk bude stanoven podle tohoto zákona.

Ke kasační námitce stěžovatele, uplatněné taktéž v ústavní stížnosti, že citované nařízení vlády účinné ode dne 1. 1. 1991 vyloučilo z nároku na přiznání starobního důchodu při dosažení věku 50 let skupinu horníků, kteří byly dosud pracovně činní a nemohli tak splnit podmínku skončení pracovního poměru do 31. 12. 1990, Nejvyšší správní soud uvedl, že účelem nařízení vlády bylo řešení situace právě těch horníků, jejichž pracovní poměr měl být k datu 31. 12. 1990 již ukončen v souvislosti s utlumením hornictví v uranových dolech, přičemž v té době měli již překročenu nově stanovenou nejvyšší přípustnou expozici. Je přitom legitimní, jestliže je určitý nárok přiznán za podmínek, které mají svůj původ ve vymezení typové situace (zde skončení vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. 12. 1990) a nepromítají se do něj okolnosti mající svůj původ v rozlišení, například podle národnosti, rasy, pohlaví, náboženství či společenských skupin. Takový závěr neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nálezy ve věcech vedených pod

sp. zn.

, ,

,

) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z 8. 10. 1992,

sp. zn.

(publikovaném pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Ústavní soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Tento závěr vyplývá i z úpravy článků 1 až 4 zařazených pod obecná ustanovení y. Článek 1 y, jehož porušení je výslovně namítáno, nelze vykládat izolovaně od dalších obecných článků 2 až 4 y, ale naopak je nutno pojmout je jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že základní chráněné hodnoty vyjmenované v článku 3 y nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Totéž odráží i ustanovení článku 4 y, který přímo předpokládá existenci zákonem stanovených povinností a omezení, ale i článek 2 odst. 3 y, v němž se předvídá možnost uložit určité povinnosti či omezení. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže tedy být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulaziz, Cabales a Balkandali z r. 1985, ; Lithgow z r. 1986, a Inze z r. 1987, ). V oblasti občanských a politických práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát začasté povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji.

Ústavní soud se již v minulosti otázkou tzv. stavovské invalididity, tedy zvýhodněním hornických procesí zabýval, a ve svém nálezu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. v otázce, zda je zvýhodněné postavení pracovníků v hornictví založeno na objektivních a rozumných důvodech a hlediscích, uvedl, že obecně tato skupina pojištěnců se objektivně vyděluje z celého souboru pojištěnců tím, že její příslušníci vykonávali po stanovenou dobu fyzicky i psychicky mimořádně namáhavou, rizikovou a náročnou práci, často v extrémním pracovním prostředí. Při posuzování dalšího předpokladu, tj. zda je jejich zvýhodnění zákonem rozumné, odkázal Ústavní soud na důvodovou zprávu k zákonu o důchodovém pojištění i na vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a MPSV, dle nichž důvodem takové právní úpravy jsou zvláště nepříznivé zdravotní dopady a u kategorie horníků i dopady sociální spojené s výkonem takových povolán;, uvedené hledisko tak posoudil Ústavní soud v rovině ústavnosti jako rozumné. Ústavní soud se proto nedomníval, že by určitá zvýhodnění těchto pracovníků oproti jiným kategoriím pojištěnců byla projevem libovůle zákonodárce, nýbrž jde o legitimní pokus zákonodárce o kompenzaci faktického znevýhodnění této skupiny, založenou na objektivních a rozumných důvodech a hlediscích. Ústavní soud se v citovaném nálezu také zabýval návrhem na zrušení § 78 zákona o důchodovém pojištění, kterým přiznal zákonodárce skupině bývalých "stavovských" důchodců, kteří dosáhli ke dni 31. 12. 1995 věku alespoň o deset let nižšího, než je jejich důchodový věk, výhodu posuzování jejich nároků podle předpisů platných před účinností zákona o důchodovém pojištění a dospěl k závěru, že aktuální míra zákonného zvýhodnění poskytovaného toliko úzké skupině bývalých "stavovských" důchodců, která splňuje kritéria daná ustanovením § 78 zákona o důchodovém pojištění, se nejeví jako nepřiměřená. Ústavní soud závěrem konstatoval, že je pouze věcí zákonodárce, zda určité skupině stanoví více výhod než jiné, pokud přitom nepostupuje libovolně. Za situace, kdy neshledal zvýhodnění jedné kategorie osob jako protiústavní, není Ústavní soud oprávněn zákonodárce zastoupit a jeho chybějící vůli ke zvýhodnění jiné kategorie rekonstituovat.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že se po 1. 1. 1996 začaly projevovat rozdíly v důchodech horníků, a to v neprospěch horníků narozených po roce 1951 a později, kterým v získání nároku na starobní důchod v 50 letech věku brání skutečnost, že neskončili zaměstnání v hornictví ve lhůtách stanovených V takovém případě bylo možno v jednotlivých případech žádat prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení o odstranění tvrdosti zákona ministra práce a sociálních věcí, což také stěžovatel, jak vyplývá z obsahu správní žaloby, učinil.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nemá shora uvedeným závěrům správních soudů z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť soudy při svém rozhodování postupovaly ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí pak řádně a srozumitelně odůvodnily. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se s námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení , o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle . Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle písmeno b) , odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2009

František Duchoň,

předseda senátu