Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63194.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1760/09
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele V. T., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, 697 01 Kyjov, o ústavní stížnosti proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009 č. j. 29 Cdo 3182/2007 -442 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2007 sp. zn. 1 Cmo 25/2005 , takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2004 č. j. 2 Cm 156/97 -359 tak, že uložil žalovanému (stěžovateli v řízení před Ústavním soudem) povinnost zaplatit přesně specifikovanou částku s úrokem z prodlení a dále (II., III., IV.) rozhodl o nákladech řízení. Dovolání opřené o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. následně Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (I.) v části směřující proti rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla uložena stěžovateli povinnost zaplatit peněžitou částku, zamítl, (II.) ve zbývající části ve výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potom předmětný rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Předmětné rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel ve shora vymezeném rozsahu včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností. Tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 , 3, 4, čl. 36 odst. 1 , 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 , 2 Listiny základních práv a svobo d. Poté, co zrekapituloval průběh dosavadního řízení před obecnými soudy, odůvodnil toto své tvrzení tím, že ohledně posouzení úvěrového vztahu a s ním souvisejícími relevantními okolnostmi obecné soudy nepostupovaly podle skutkového zjištění, které provedla Policie ČR, jež obvinila prvního ručitele I. V. z podvodu. Současně také uvedl, že na žalobkyni, takto vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem, bylo podáno trestní oznámení, které je "ve vyřizování". Stěžovatel v obecné rovině namítl, že právní posouzení Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu neodpovídá "ohledně banky skutkovému zjištění" a že při právním posouzení případu nebylo vzato v úvahu, že ručitelé byli dva. Rovněž tvrdil, aniž by toto blíže specifikoval, že neměl právo vyjádřit se ke všem důkazům. Poukázal na skutečnost, že soudní řízení trvalo 13 let a závěrem namítl, že se na něj nevztahuje § 309 a § 450 odst. 3 obchodního zákoníku. V návaznosti na to se domáhal odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí a jejich následného zrušení nálezem Ústavního soudu.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústav y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
,
,
a další).
Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Pokud jde o výklad a aplikaci relevantního právního rámce, Vrchní soud v Olomouci, jakož i Nejvyšší soud své závěry řádně odůvodnily a na obsah odůvodnění jejich rozsudků coby výraz ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústav y ČR) postačí pro stručnost odkázat. Dovolací soud, který je povolán ke sjednocování judikatury obecných soudů, přesvědčivě odůvodnil své myšlenkové (právní) konstrukce, jimiž reagoval na kritickou argumentaci stěžovatele, přičemž je náležitě podložil i poukazy na relevantní judikaturu. Konečně jednotlivé dílčí body úvah Nejvyššího soudu, které ve svém souhrnu tvoří rozhodovací důvody napadeného rozsudku, stěžovatel nijak konkrétně nerozporoval.
Z uvedeného je zřejmá zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh dle § 79 odst. 2 citovaného zákona se takto stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Brně dne 10. srpna 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu