Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63159.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 1807/09
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele REKONSTRUKCE POTRUBÍ – REPO, a. s., se sídlem K Roztokům 34/321, 160 00 Praha 6 – Suchdol, zastoupeného JUDr. Richardem Halškou, advokátem, se sídlem Na Hřebínkách 76, Praha 5, adresa pro doručování Partyzánská 26/1546, 170 00 Praha 7, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. 31 Co 125/2009 , a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. února 2009, sp. zn. 13 C 273/2007 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. 31 Co 125/2009 , byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. února 2009, sp. zn. 13 C 273/2007 , jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vyklizení nemovitostí blíže specifikovaných v citovaných rozsudcích. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadal především právní posouzení věci a namítal přitom porušení svých vlastnických práv.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Ústavním soudu “). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. , účinným ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “)]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu , v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci Ústavní soud z databáze Ministerstva spravedlnosti (http://infosoud.justice.cz/) a dotazem u Okresního soudu v Mělníku zjistil, že stěžovatel podal v řízení dovolání směřující proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolacího soudu. Může se jednat přitom pouze o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů tak začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy v dané chvíli předčasné.
Za dané situace již Ústavní soud ani nevyzýval stěžovatele k odstranění vad podání [chybějící kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (viz § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu )].
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. července 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj