Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 763/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora se sídlem Bryksova 763/46, 198 00 Praha 9, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2008, č. j. -27, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 5. 2007, č. j. -13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností a jejím doplněním navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu. Argumentuje v podstatě tím, že jej Městský soud v Praze zbavil, jako soudního exekutora, práva na náhradu nákladů exekuce, protože potvrdil v záhlaví citované rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů exekuce povinnou osobou. Osoba povinná je ovšem insolventní a exekuce byla právě pro nedostatek majetku zastavena. Stěžovatel tvrdí, že napadená usnesení porušila řadu jeho základních práv zakotvených v hlavě páté a v , a d (dále jen " ").

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení proti oprávněné Pražské energetice, a.s. Ústavní soud k tomu konstatuje, že tato věc byla konstantní judikaturou Ústavního soudu typově vyřešena v tom smyslu, že žádné základní právo soudního exekutora na přiznání nákladů exekuce proti oprávněné osobě podle , exekuční řád, ve znění do 31. 12. 2007, neexistuje. V tomto směru odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. , ze dne 12. 9. 2006 (viz www.judikatura.cz). Ústavní soud důsledně v judikatuře odlišuje, na jedné straně případ, kdy soud rozhodl, že exekutor nemá proti žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo např. v nálezu

sp. zn.

ze dne 8. 8. 2005, viz www.judikatura.cz) a na straně druhé případ, kdy nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, byť by i existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky. Ostatně "aktuálně" solventní nemusí být nutně ani oprávněný a dnes nesolventní povinný jím nemusí být později. Stěžovatel by se mohl domáhat nároku na náhradu nákladů proti oprávněné osobě jen tehdy, bylo-li by možné takové osobě přičítat, při zahájení exekučního řízení, nedostatek náležité opatrnosti při návrhu na podání exekuce (viz cit. judikatura).

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že ustanovení bylo novelizováno tak, že pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. "Vzhledem k tomu, že novelizovaná právní úprava byla účinná již v době rozhodování odvolacího soudu a vzhledem ke spornosti způsobu interpretace předmětného ustanovení exekučního řádu, domnívá se stěžovatel, že měl účastník k nové právní úpravě přihlédnout a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ohledně napadeného výroku změnit tak, že náklady exekuce je povinen stěžovateli uhradit vedlejší účastník 1" (Poznámka: tj. oprávněná Pražská energetika, a.s.). Stěžovatel tedy

poukazuje v případě napadeného usnesení Městského soudu v Praze na rozpor se zásadou zákazu pravé retroaktivity. Je zřejmě toho názoru, že za situace, kdy v zákoně č. absentují intertemporální ustanovení, je nutno exekuční řízení zahájená před nabytím jeho účinnosti (tj. před dnem 1. ledna 2008) posuzovat hledisky dikce exekučního řádu ve znění platném a účinném od dne 1. ledna 2008.

Ústavní soud v daných souvislostech připomíná vlastní judikaturu řešící neexistenci explicitních intertemporálních ustanovení (srov. zejména nález

sp. zn.

,

). V nálezu

sp. zn.

Ústavní soud v této souvislosti judikoval, že za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad (

sp. zn.

,

,

,

,

), který "šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení Listiny" a je proto "ve svém důsledku výkladem retroaktivním". V dané věci pak Ústavní soud otázku intertemporality posoudil použitím metody analogie legis. Dle se výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Vycházeje z přístupu obdobného, jejž Ústavní soud aplikoval ve věci

sp. zn.

, a vycházeje dále z úvahy, dle níž není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných , exekučním řádem, a jeho novelou provedenou , je nutno pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou analogicky použít maximu vyjádřenou v ustanovení exekučního řádu a výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007. Ústavní soud proto i v souzené věci uvádí, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu , jakož i se zřetelem k ústavně konformní interpretaci ustanovení exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007. Zde Ústavní soud odkazuje na důvody, podrobněji rozvedené v nálezu pod

sp. zn.

. Ústavní soud proto s odkazem na citovaný nález (a také na další judikaturu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2009,

sp. zn.

) uzavírá, že v případech, kdy byl návrh na exekuci podán za předchozí právní úpravy (normující zákonnou povinnost úhrady nákladů exekuce povinným), nelze o nákladech rozhodovat jinak, než podle právní úpravy dřívější.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k názoru, že napadenými usneseními obecných soudů k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2009

František Duchoň

předseda senátu Ústavního soudu