Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1102/09

Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti J. M., zastoupené Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, proti rozsudkům Okresního soudu v Teplicích sp. zn. ze dne 12. 9. 2007 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. ze dne 17. 4. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 21. 1. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu a vlastnického práva (články 36 a 11d) a y ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení.

Prvým z označených rozsudků byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovanému Pozemkovému fondu České republiky byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétně specifikovaných pozemků. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že stěžovatelka získala nárok na převod náhradních pozemků na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2005 a učinil závěr o zániku jejího nároku prekluzí ke dni 31. 12. 2005 ve smyslu S tímto názorem se posléze ztotožnil i odvolací soud, který v důvodech svého potvrzujícího rozhodnutí poukázal na to, že výjimka z uvedeného zákona, stanovená zrušujícím nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, se vztahuje jen na původní oprávněné osoby a jejich dědice. Stěžovatelce sice přisvědčil v tom, že ve výjimečných případech lze tzv. restituční tečku stanovenou prolomit, okolnosti daného případu však podle něj uplatnění takové výjimky neodůvodňují, přitom v podstatě poukázal na to, že stěžovatelka získala nárok na převod náhradních pozemků na základě smlouvy uzavřené dne 21. 11. 2005, tedy v době, kdy byl již účinný , který restituční tečku (datem 31. 12. 2005) stanovil a "stěžovatelka tak podstoupila riziko, že její nárok nebude uspokojen a ve vztahu k ní nelze hovořit o liknavosti žalovaného", přitom zdůraznil, že posuzování chování žalovaného ve vztahu k právním předchůdcům stěžovatelky je v této věci nerozhodné, a proto také návrhy na doplnění dokazování v tomto směru považoval za nadbytečné. Mimoto poukázal i na stávající judikaturu, podle níž oprávněná osoba nemá možnost jednostranného výběru náhradního pozemku.

Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesení Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto s poukazem na to, že právními otázkami, jež stěžovatelka předestřela jako otázky zásadního právního významu, se již Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutích, na něž zároveň odkázal (sp. zn. , , a ), a konstatoval, že s nimi je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, jakož i to, že v dané věci nelze považovat odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. za případný.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s podrobným zdůvodněním porušení svých shora označených základních práv v podstatě spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávném právním názoru - neodpovídajícím podle ní stávající judikatuře Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Obecné soudy podle ní dostatečně nezkoumaly "vykonatelnost" práva oprávněné osoby, v tomto směru podrobuje také kritice příslušnou právní úpravu. Trvá na tom, že restituční nárok nebyl včas uspokojen liknavostí, resp. nečinností a tím i libovůlí žalovaného a porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje také v tom, že nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům a dokazování tak nebylo provedeno v dostatečném rozsahu.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Již Nejvyšší soud, právě jehož rolí je ve smyslu ustanovení sjednocování soudní judikatury, ve svém rozhodnutí konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu konvenuje jeho judikatuře. Soudy I. a II. stupně, na jejichž rozhodnutí lze odkázat, pak rozhodly nejen v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ale také v souladu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, jímž je i senát nyní posuzující věc vázán. Uvedeným nálezem došlo ke zrušení ustanovení a 7 , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění a čl. IV. , pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle , ve znění zákona č. 183/ 1993 Sb., a jejich dědiců, tedy, jak Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, jen v poměru k původním restituentům a jejich dědicům, nikoliv však již v poměru k postupníkům, přičemž také vysvětlil důvody, které jej k uvedenému rozlišení vedly, na které i v této věci lze odkázat. Porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces pak nelze spatřovat ani v neprovedení navržených důkazů, když tento svůj postup soud za zjištěného stavu řádně zdůvodnil jejich nadbytečností.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2009

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu