Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1515/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2009, č. j. -64, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 9. 2008, č. j. -40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen "").

Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit žalobci České pojišťovně, a. s., částku 7 300 Kč s úrokem z prodlení z titulu dlužného pojistného dle pojistné smlouvy č. 5570397715 za pojistný rok od 6. 5. 2007; stěžovateli též uložil zaplatit žalobci vzniklé náklady řízení.

Odvolací soud rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel oproti závěrům obecných soudů, jež dospěly k tomu, že pojistnou smlouvou bylo sjednáno pojištění na určitou dobu (jednoho roku) s jednorázovým pojistným ve smyslu čl. 10 odst. 1 všeobecných pojistných podmínek, tvrdí, že pojištění bylo naopak sjednáno na dobu neurčitou, a to s pojistným běžným, což mu umožnilo pojistnou smlouvu k rozhodnému 6. 5. 2007 vypovědět podle § 800 odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění), a tak také učinil. Namítá, že obecné soudy opřely své závěry o "takové ustanovení všeobecných pojistných podmínek, k němuž by se občan jako smluvní partner pojišťovny mohl propracovat teprve až po jejich náročném studiu", což však prý není při uzavírání pojistných smluv běžné; podle jeho názoru šlo jemu i pojišťovně o to, aby "byl kryt do budoucna", a to na dobu neurčitou. Při posuzování pojistné smlouvy proto neměly soudy vyjít jen z pojistných podmínek, ale měly se zaměřit na zjištění, co bylo skutečně jejím obsahem; doba trvání pojištění nemůže být vyvozována (při absenci odpovídajícího ujednání v pojistné smlouvě) pouze z pojistných podmínek, jejichž převzetí sice stvrdil, avšak nebyl s nimi při uzavírání smlouvy seznámen a jejich text tak nemůže být považován za projev jeho vůle. Pokud měly soudy o sjednané délce pojištění pochybnosti, měly stěžovatele k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, vyslechnout, což se však nestalo.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

K námitce procesního pochybení soudů při zjišťování skutkového stavu se Ústavnímu soudu tudíž přísluší omezit na úsudek, že neměly-li obecné soudy ohledně skutkových okolností, rozhodných pro posouzení doby pojištění a tomu odpovídajícího pojistného (jakožto jednorázového) pochybnosti, nebylo důvodu k dokazování dalšímu; ostatně obtížně si lze představit, jaký smysl by mohlo mít, a to včetně nyní prosazovaného důkazu stěžovatelovým výslechem.

Ohledně argumentace "běžnou praxí" při uzavírání pojistných smluv, jejíž součástí podle stěžovatele není podrobné prostudování a seznámení se s jednotlivými ustanoveními všeobecných pojistných podmínek, se pak poznamenává, že dle ustanovení § 788 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném k datu uzavření pojistné smlouvy, jsou součástí pojistné smlouvy všeobecné pojistné podmínky pojistitele, schválené orgánem státního dozoru v pojišťovnictví (pojistné podmínky), na něž se pojistná smlouva odvolává, a které jsou k ní připojeny nebo byly před uzavřením smlouvy tomu, kdo s pojistitelem smlouvu uzavřel, sděleny. Skutečnost, že se s pojistnými podmínkami, resp. rozhodnými ustanoveními o době trvání pojištění, na které smlouva v ujednání o konci pojištění odkazovala, podrobně stěžovatel neseznámil (přičemž současně neuvádí žádné okolnosti, z nich by bylo patrno, že takovou možnost neměl, či mu byla pojistitelem upřena), nemůže být způsobilá založit důvod k odmítnutí jejich obsahu s tvrzením, že nejsou projevem jeho vůle.

Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného hmotného práva. Oba soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, a s jejich závěrem, že stěžovatelem uzavřenou pojistnou smlouvou bylo sjednáno pojištění na dobu určitou s jednorázovým pojistným, není důvod se neztotožnit. Ani stěžovatel nemůže vyvrátit úsudek, že sjednaná "prolongace" (její mechanizmus) doby pojištění dokládá - již logicky - existenci této doby jakožto "určité". Že za těchto okolností jeho úkon z 15. 2. 2007 nemohl vyvolat jím sledované účinky (ukončení pojištění, resp. povinnosti zaplatit pojistné na další rok), pak stěžovatel ani nepopírá.

Z obsahu ústavní stížnosti je nadto - v obecné poloze - zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví, a to patrně též proto, že opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu (dovolání) zde již přípustný není.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009

Jan Musil

předseda senátu