Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 339/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ANTICO spol. s r. o., se sídlem Zborovská 1358, Český Brod, zastoupené Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k dotčení jejích ústavně zaručených práv garantovaných a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že SčV, spol. s r. o. se žalobou proti stěžovatelce domáhala zaplacení úhrady za odvádění srážkových vod do kanalizace. Právní předchůdce žalobkyně byl na základě smlouvy o pronájmu vodovodů a kanalizací uzavřené s městem Český Brod provozovatelem vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu. Stěžovatelka vlastní nemovitosti, z nichž byla vypouštěna srážková voda do kanalizace pro veřejnou potřebu. Smlouvu se žalobkyní, resp. s jejím právním předchůdcem, stěžovatelka neuzavřela a žádnou úhradu žalobkyni neplatila. Žalobkyně se proto domáhala úhrady z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. stěžovatelce uložil povinnost finanční úhradu žalobkyni zaplatit a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení. Domnívá se, že zákonná úprava ukládá povinnost odvádět a čistit toliko vody odpadní. Zákonnou definici pojmu "odpadní vody" obsahuje ustanovení vodního zákona. Z této definice stěžovatelka dovozuje, že srážkové vody nejsou vody odpadní, a že se tudíž na jejich odvod a čištění povinnost úhrady podle , o vodovodech a kanalizacích, v platném znění, nevztahuje. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se navrženým výkladem právní úpravy náležitě nezabývaly a stavěly svou argumentaci na interpretaci odlišné, s níž stěžovatelka nesouhlasí. Odůvodnění napadených rozhodnutí tak stěžovatelka hodnotí jako nedostatečné. Připomíná dále, že s žalobkyní nikdy neuzavřela smlouvu a ke kanalizaci byla připojena bez udělení souhlasu s odvodem a čištěním srážkových vod. Tato námitka byla obecnými soudy zcela pominuta. Argument, že stěžovatelka o připojení věděla a pokud jej považovala za protiprávní, měla dostatečný časový prostor se mu bránit, stěžovatelka odmítá. Podle jejího názoru žalobkyně neoprávněně nakládala s jejím vlastnictvím a nyní ze vzniklého stavu čerpá i finanční prostředky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných muu, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v závěru obecných soudů, které nepřisvědčily jejímu názoru, že není povinna platit žalobkyni za vypouštění srážkové vody do kanalizace podle zákona o vodovodech a kanalizacích.

Pokud jde o polemiku stěžovatelky s právním názorem obecných soudů ohledně povinnosti platit za odtok srážkové vody do kanalizace, je namístě uvést, že stěžovatelka v podstatě otevírá spor o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda výklad práva, soudy v dané věci podaný, není svévolný nebo extrémní. Takový závěr ovšem namístě není. Obecné soudy ve věci aplikovaly podústavní právo a jeho výklad, včetně právních závěrů ve věci učiněných, také logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem, jako další soudní instancí, jíž však tento soud svým ústavním vymezením není.

Odvolací soud, který se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně k námitce stěžovatelky uvedl, že obecná povinnost vlastníka, potažmo provozovatele, odvádět a čistit srážkové vody vyplývá mimo jiné z ustanovení , , a , , v tehdy platném znění (dále jen ""), z jeho prováděcích předpisů a předpisů souvisejících. Pasivní legitimaci stěžovatelky soud dovodil z negativního výčtu osob uvedených v ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích. Namítaný rozdíl mezi vodami srážkovými a odpadními soud objasnil s poukazem na zákonnou definici uvedenou v ustanovení citovaného zákona, který pro oba pojmy zavádí jediný termín "odpadní vody". Za neoprávněné vypouštění odpadních vod do kanalizace zákon označuje i vypouštění bez uzavřené písemné smlouvy o odvádění odpadních vod (, 3 uvedeného zákona). Právo na stočné přitom vzniká okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace ( citovaného zákona). Závazkový vztah mezi účastníky tak vznikl samotným vypouštěním odpadních vod do kanalizace, přičemž skutečnost, že srážkovou vodu stěžovatelka vypouštěla v žalovaném období do kanalizace, tato nikterak nezpochybňuje. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy závěr týkající se oprávněnosti žalobkyně požadovat po stěžovatelce úhradu za stočné náležitě zdůvodnily a jimi provedená interpretace zákonných ustanovení nikterak nevybočuje z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich argumentací neztotožňuje a nabízí jinou právní konstrukci, kterou obecné soudy neshledaly relevantní, situaci neposouvá do ústavní roviny.

Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, bylo spravedlivé. V tomto směru nelze, ze shromážděných podkladů, vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud tedy neshledal, ani v napadených rozsudcích ani v řízení, které jim předcházelo, porušení základních práv stěžovatelky tvrzených v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2009

Stanislav Balík

předseda senátu