Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
62714.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 1533/09
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem Sudoměřská 1038/39, 130 00 Praha 3, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2009 č. j. ZT 232/2009-13 ve spojení s usnesením policejního orgánu KŘP Severočeského kraje ze dne 16. 3. 2009 č. j. ORLT-2985-20/TČ-2008-80 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 5. 2009 č. j. ORLT-2985-25/TČ-2008-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 39 Listin y a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Před věcným posouzením ústavní stížnosti soudkyně zpravodajka zkoumala, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Ústavní stížnost totiž podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné (a to nejen úzce pojaté procesní) prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ). Zpravidla proto lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé a za předpokladu, že právní řád nenabízí k odstranění porušení základního práva jiné prostředky. Jinými slovy musí nastat situace, kdy je přijato konečné rozhodnutí s neodčinitelnými následky v oblasti základních práv.
Z existující judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zasahování do průběhu trestního řízení v jeho počátcích (v předsoudním stadiu), pokud v této fázi nedojde ke skutečnému zásahu do základních práv a svobod, který by nebylo možné již odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení nebo zadržení). Ústavní soud vychází z předpokladu, že jeho zásah do rozhodování o zahájení trestního stíhání je jinak považován za nepřípustný, neboť obviněný disponuje v průběhu celého trestního řízení řadou opravných prostředků, jimiž lze eventuální porušení základních práv zhojit, nehledě k tomu, že zjišťování skutkového stavu v trestní věci je procesem, který vyžaduje provádění úkonů, jejichž potřeba se objevuje až v čase. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení by v této fázi byl proto předčasným (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 84/07
,
,
,
,
,
aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nálezu
sp. zn. III. ÚS 511/02
(N 105/30 SbNU 471). Ústavní soud sice připustil přezkum usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak tento nález se vztahuje na zcela výjimečnou situaci, kdy byla shledána flagrantní libovůle v rozhodování.
Jádro stěžovatelovy ústavní stížnosti směřuje k tomu, že se státní zástupce dostatečným způsobem nevypořádal s námitkou subjektivní stránky daného trestného činu. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným usnesením státního zástupce konstatuje, že státní zástupce dospěl k závěru, který nevykazuje atributy zjevné libovůle v rozhodování a lze jej aprobovat. Právní závěry vyslovené v nálezu
sp. zn. III. ÚS 511/02
(N 105/30 SbNU 471) nelze ve stěžovatelově případě uplatnit. Naopak státní zástupce dospěl k závěru ohledně subjektivní stránky jednání stěžovatele, který je pečlivě vyargumentovaný (srov. str. 2 napadeného usnesení), a nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Navíc se v dalším řízení nabízí stěžovatelovi celá řada procesních prostředků k ochraně jeho práv a k vyjasnění skutkové situace. Na tuto skutečnost ostatně upozornil stěžovatele sám státní zástupce, když na straně 3 napadeného usnesení uvedl, že sdělení obvinění není závěr o vině, kterou bude třeba v průběhu dalšího řízení prokazovat, a že úkolem dalšího vyšetřování při zachování všech práv obviněného na obhajobu bude opatřit důkazy, které svědčí jednak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj