Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 856/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů a) J. K., b) Mgr. R. V., c) M. D., d) J. T., zastoupených JUDr. Janou Toušovou, advokátkou se sídlem v Klatovech 1, Randova 204/I., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, čj. -100, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, čj. -92, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2004, čj. -56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýkají porušení práva vlastnit majetek podle d (dále jen " ") a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále porušení y ČR, zásad uvedených v , 3 a 4 y, a práv zakotvených v , 30 a 36 y. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem vysloveným shodně ve všech napadených rozhodnutích, podle nějž byla jejich výzva k zaplacení finanční náhrady podle doručena až po uplynutí prekluzívní hmotněprávní lhůty podle tohoto zákona. Znění citovaného zákona neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že neuplatněním práva ve lhůtě nárok zaniká, a proto v rámci právní jistoty není možno hovořit o prekluzi nároku. Dále stěžovatelé polemizují se skutkovými závěry ohledně dne doručení jejich podání; dovozují, že bylo doručeno již dne 1. 4., a nikoliv až 2. 4. 1992. I kdyby však tento závěr akceptovali, není stejně možno dovodit, že nárok zanikl prekluzí.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 22. 1. 2004, čj. -56, zamítl žalobu stěžovatelů, podle níž měla být žalované České republice (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti) uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 1 280 750 Kč, a zároveň zastavil řízení o určení, že stěžovatelé podali písemnou žádost o finanční náhradu podle u vedlejší účastnice řádně a včas.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, čj. -92, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel shodně se soudem I. stupně ze zjištění, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci výzvu k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky předali k poštovní přepravě dne 31. 3. 1992 a že tato výzva byla doručena dne 2. 4. 1992, tedy den po skončení lhůty ve smyslu Vzhledem k tomu, že se jednalo o hmontěprávní lhůtu, měla být žádost v této lhůtě doručena, a nestačilo pouze její předání k poštovní přepravě. Marným uplynutím lhůty došlo k prekluzi práva, bez ohledu na to, že zákon tento následek výslovně neuvádí.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 1. 2009, čj. -100, dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným podle a odst. 3 Poukázal na to, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí publikovaném pod R 43/2000 judikoval, že lhůta uvedená v je lhůtou hmotněprávní a prekluzívní, na čemž setrval i v rozhodnutí ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. . Stanoví-li zákon, že účastník právního vztahu může své právo u určeného orgánu uplatnit v určité lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí lhůty svá práva již s úspěchem uplatnit nemůže. Lhůta k podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušeného orgánu státní správy je tedy propadná (prekluzívní), byť není vyjádřena dovětkem "jinak právo zanikne"; skutečnost, že jde o dobu prekluzívní, je slovně vyjádřena jinak.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "].

Prvá námitka stěžovatelů se týká zjištění, zda k doručení jejich žádosti došlo dne 1. 4. nebo až dne 2. 4. 1992; stěžovatelé nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a vyjadřují přesvědčení, že k doručení došlo již dne 1. 4. 1992, což dovozují z toho, že knihy došlé pošty Ministerstva financí "nevzbuzují důvěryhodnost o své autentičnosti", neboť není možné, že by se doručená pošta zapisovala do školních sešitů. K tomu Ústavní soud podotýká, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v . Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Skutkové zjištění, které učinily soudy obou stupňů, že písemnost byla doručena až dne 2. 4. 1992, není nijak v rozporu se zásadami logického myšlení a není ani projevem svévole či libovůle. Je rovněž zapotřebí připomenout správný závěr odvolacího soudu, podle nějž na stěžovatelích bylo, aby včasnost doručení výzvy prokázali; názor, že by mělo být na vedlejším účastníku, aby prokazatelně zpochybnil jejich ničím nepodložené tvrzení o včasnosti výzvy, je zcela mylný. Ostatně i v ústavní stížnosti stěžovatelé pouze vyjadřují své "přesvědčení", že bylo doručeno již dne 1. 4. 1992, pro něž hledají oporu pouze ve spekulaci, dle níž kniha o došlé poště nemusí být autentická proto, že je psána ve školním sešitu. Taková spekulace však zjevně nejen nestačí k tomu, aby prokázala včasnost doručení žádosti, ale ani k tomu, aby bylo dokazování před obecnými soudy považováno za rozporné s principy spravedlivého procesu.

Důvodná není ani námitka týkající se povahy lhůty upravené v Ústavní soud se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěly obecné soudy; k témuž stanovisku ostatně sám dospěl již v usnesení ze dne 6. 5. 2004,

sp. zn.

, a nevidí důvod, proč by se měl od něj odklonit. Nedokonalé jazykové vyjádření právní normy v právním předpise důvodem takového postupu není. Při hledání odpovědi na otázku, jaký je obsah právní normy, nelze vycházet jenom z jazykového znění textu právního předpisu, ale je nutno použít i ostatních interpretačních metod (viz

sp. zn.

). Skutečnost, že v není výslovně uveden dodatek "jinak právo zaniká", ještě proto nutně neznamená, že je vyloučena prekluzívní povaha lhůty v tomto ustanovení upravené. Naopak lze souhlasit se závěrem zastávaným konstatně v judikatuře Nejvyššího soudu, že pokud zákon stanoví, že právo lze u příslušného orgánu uplatnit pouze v určité lhůtě, znamená to, že je po jejím marném uplynutí již uplatnit nelze, a že tedy došlo k jeho prekluzi.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 25. června 2009

František Duchoň

předseda senátu