Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1005/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně IV., Politických vězňů 27, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 5. 2008 č.j. -13 ve znění opravného usnesení ze dne 16. 10. 2008, č.j. -16 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 10. 2007 č.j. -13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci (výkonu rozhodnutí), a to s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v základních práv a svobod (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. se podává, že okresní soud v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky a dalších oprávněných (E. K. a M. K.) na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí pro částku 20 743 Kč s úroky z prodlení a k vymožení nákladů řízení o výkon ve výši 9 259 Kč, jelikož dospěl k závěru, že k výkonu předložený titul (rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 10. 2005 č.j. -145) není dosud vykonatelný. K odvolání oprávněných krajský soud rovněž napadeným rozhodnutím toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil "v části zamítající návrh na výkon rozhodnutí pro náklady řízení 9 259 Kč podle rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 10. 2005 č.j. -145", zatímco jinak je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Oproti soudu prvního stupně shledal, že výrok nalézacího rozhodnutí (oproti výrokům jiným), jejž navrhli oprávnění vykonat, odvoláním (jehož existenci uvažoval soud prvního stupně) dotčen nebyl, stal se vykonatelným a tudíž i způsobilým podkladem výkonu. Potvrzující část výroku odůvodnil odvolací soud tím, že náhradový výrok vykonávaného titulu naopak tímto odvoláním dotčen byl, a byl i v odvolacím řízení změněn, resp. o nákladech řízení bylo rozhodnuto jinak; podmínka vykonatelnosti rozhodnutí podle tak podle jeho názoru zde splněna vskutku nebyla.

V ústavní stížnosti stěžovatelka - kromě nikoli zcela přiléhavých odkazů na "judikaturu" Ústavního soudu - poukazuje na to, že odvolací soud potvrzujícím výrokem rozhodl o něčem, co oprávněnými nebylo "vůbec uplatněno", neboť výkon náhradového výroku z nalézacího řízení nenavrhovali; jejich návrh (co do částky 9 259 Kč) směřoval výlučně k vymožení nákladů řízení o výkon rozhodnutí. V tom stěžovatelka spatřuje nedostatek dodržení "stanoveného postupu" coby práva, jež je "každému dáno" k ochraně v řízení před soudy, které jsou k tomu podle České republiky (dále jen " ") povolány.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn.

).

Z uvedeného plyne, že podmínkou zásahu Ústavního soudu do řízení a rozhodování obecných soudů je porušení takového jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení. O úspěchu ústavní stížnosti naopak - a to již logicky - nelze uvažovat v situaci, kdy stěžovateli žádná újma (byť jinak vadným rozhodnutím) nevznikla.

Tak je tomu však v případě stěžovatelky, resp. ve věci posuzované ústavní stížnosti.

Stěžovatelce nelze nepřisvědčit v názoru, že potvrzující výrok odvolacího soudu "pro náklady řízení ... podle rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 10. 2005 č.j. -145", je zcela mimoběžný jejímu návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; z obsahu procesního spisu se totiž podává, že stěžovatelka má pravdu, tvrdí-li že tyto náklady řízení k výkonu nenavrhla. Stejně tak je zjevné, že odvolací soud je omylem ztotožnil s částkou "9.259,- Kč", což však nebyla částka nákladů nalézacího řízení, nýbrž stěžovatelkou (a dalšími oprávněnými) identifikovaná výše nákladů řízení o výkon. Nedopatření odvolacího soudu, bez ohledu na totožnou částku, je evidentní i se zřetelem k obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, a nelze pochybovat o tom, že jím vydaný potvrzující výrok se sporných - nyní v ústavní stížnosti namítaných - nákladů řízení o výkon netýká. To ostatně plyne i z okolnosti, že odvolací soud současně usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a to (výslovně - dle odůvodnění) k nařízení výkonu rozhodnutí, což samozřejmě není myslitelné bez toho, že by pak soud právě o těchto o nákladech řízení o výkon rozhodnutí rozhodl (srov. , 2, ).

Z toho však plyne, že "potvrzující" výrok, který stěžovatelka ústavní stížností napadla, je věcně superfluem, výrokem sice nepatřičným, současně však nadbytečným, jímž její právní postavení (resp. navrhovatelů výkonu rozhodnutí) nemohlo být jakkoli dotčeno. Bez ohledu na tento výrok odvolacího soudu musí být v dalším stadiu řízení o nákladech výkonu rozhodováno.

Důvod k zásahu Ústavního soudu - nebyla-li stěžovatelka dotčena v právech - tedy není; řízení o výkon je aktuálně zpět ve stadiu před rozhodnutím soudu prvního stupně (o nařízení výkonu), do nějž přitom zasahují svými důsledky další procesní úkony stěžovatelky a ostatních oprávněných (viz návrh na "částečné zastavení výkonu", aniž byl výkon rozhodnutí dosud nařízen).

Jestliže nebylo dotčeno právní postavení stěžovatelky vůbec, není zde logicky ani - tím spíše - zásahu do jejích práv základních, ústavně zaručených.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci, čímž je shora předznačené hodnocení ústavní stížnosti odůvodněno.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2009

Jan Musil

předseda senátu