Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1627/09

Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. J. M. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009 č. j. -42, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 3. 2009 č. j. -34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou elektronicky dne 22. 6. 2009 a doplněnou jejím originálem dne 23. 6. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná a d (dále jen " "), a rovněž měl být porušen y.

Obvodní soud pro Prahu 9 v záhlaví citovaným usnesením zastavil řízení o stěžovatelem podané žalobě, jíž se proti žalované manželce J. V. domáhal určení vlastnictví v rozhodnutí specifikované nemovitosti (výrok I.), přičemž žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovateli. Odvolání stěžovatele proti výroku o nákladech řízení Městský soud v Praze v záhlaví citovaném usnesení neshledal důvodné a napadené usnesení obvodního soudu potvrdil jako správné. Ani odvolací soud pak nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu odvolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení svých základních práv předestřel námitky, které se ve věci samé pohybují na úrovni podústavního práva, tj. polemiku se závěry obecných soudů o nepřiznání mu práva na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel má za to, že "základním principem spravedlivého procesu je princip úspěchu ve věci, který je prolomen jen ve zcela výjimečných případech." Výroky obecných soudů o nákladech řízení považuje za rozporné s principem rovnosti subjektů a jejich nepřiznání pak v konečném důsledku zasáhlo i jeho práva vlastnická. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí ve výrocích o nákladech řízení svým nálezem zrušil a svým meritorním rozhodnutím by Ústavní soud zabránil takovémuto rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení u žalob mezi manželi, se kterým se "v posledních dvou letech v rámci výkonu advokacie právního zástupce" setkal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Stěžovatel v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých základních práv, avšak obsahově v ústavní stížnosti předestřel svůj nesouhlas s nepřiznáním mu práva na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není zásadně předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí (srov. nález

sp. zn.

, N 29/36 SbNU, str. 337).

V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal pochybení v postupu ani v argumentech obsažených v odůvodnění napadených rozhodnutí ve vztahu k nákladům řízení, naopak musí ocenit citlivý a rozumný přístup obecných soudů k dané situaci. Rozhodnutí nepřiznat žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení se proto Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivé a přiměřené. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, jak stěžovatel předestřel v ústavní stížnosti.

Ústavní soud pak v právním závěru obecných soudů neshledal ani stěžovatelem tvrzené porušení rovnosti v řízení. Je v pravomoci obecného soudu, aby posoudil, zda v daném případě existují zvláštní okolnosti ospravedlňující nepřiznání nákladů žádnému z účastníků při zastavení řízení. V posuzovaném případě tak obecné soudy učinily, když své rozhodnutí nepřiznat náhradu nákladů řízení zdůvodnily nikoliv pouze tím, že stěžovatel a žalovaná jsou manželé, jak namítal stěžovatel, ale zejména přítomností zájmu obou stran sporu na uspořádání právních vztahů a umožnění tak nerušeného výkonu práv k nemovitosti, jež je součástí společného jmění mezi manžely. Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu obecných soudů nenalezl žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem garantovaných základních práv stěžovatele.

Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti dle názoru Ústavního soudu naopak vyplývá, že stěžovatel (či spíše jeho právní zástupce) ne zcela pochopil povahu ústavní stížnosti jakožto procesního prostředku, který dle písm. d) y ČR slouží k ochraně ústavně zaručených individuálních základních práv a svobod, nikoliv k ochraně jiných práv, které vyplývají pouze z podústavního práva a nejsou zaručeny právem ústavním, popř. k ochraně práv třetích osob.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2009

Vojen Güttler

předseda senátu