Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3087/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti JUDr. Evy Krásné, správkyně konkursní podstaty úpadce Vít Potraviny, a.s., IČ: 25102982, se sídlem v Praze 4, Durychova 101, zastoupené JUDr. Romanem Kozlem advokátem, se sídlem AK v Praze 1, Žitná 47, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2006 sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008 sp. zn. , mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [, , , odst. 6 ], brojila stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle d (dále jen ""), přičemž se domáhala jejich zrušení.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatelka tvrdila, že k porušení označených práv došlo tím, že odvolací soud - stručně řečeno - změnil rozsudek soudu I. stupně a zamítl její žalobu, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost vydat do konkurzní podstaty částku 19.999.455,- Kč., přičemž stěžovatelce byla současně uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení 647.750,- Kč. Odvolací soud posoudil délku promlčecí doby pro vydání nároku na bezdůvodné obohacení 19.999.455,- Kč podle a nikoli podle obchodního zákoníku, ačkoli titulem pro vydání bezdůvodného obohacení byla Smlouva o postoupení práv uzavřená dle obch. zák. Dovolací soud pochybení odvolacího soudu nenapravil a dovolání stěžovatelky bylo zamítnuto jako neopodstatněné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že rozsudek dovolacího soudu je částečně nepřezkoumatelný, ačkoli je pro právní posouzení nároku stěžovatelky nejpodstatnější, neboť z odůvodnění nevyplývá, z čeho se v právním slova smyslu vzalo bezdůvodné obohacení na straně vedlejšího účastníka. Stěžovatelka odkazuje na ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., dle kterého je bezdůvodné obohacení majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (mimo jiné). Stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník získal bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu na úkor společnosti Vít Potraviny a. s. právě proto, že nebyl účastníkem Smlouvy o postoupení práv, čerpal z ní plnění ve výši 19.999.455,- Kč, které náleželo Vít Potraviny a. s. (budoucí úpadkyni), přičemž tímto plněním byla uspokojena pohledávka vedlejšího účastníka za podnikatelem B. F.

Stěžovatelka považovala rozhodnutí dovolacího soudu za nepředvídatelné, které se vymyká konstantní judikatuře o promlčecí době pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení a poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. , , ), a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzení obsahu vyžádaného spisového materiálu, a obsahu všech rozhodnutí vydaných v předmětné věci obecnými soudy, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, nález č. 90, str. 371).

Ústavní soud se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce splněny podmínky pro přezkoumání napadených rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že jediným problémem, před jehož řešením obecné soudy stály, byla za situace, kdy stěžovatelce vznikl proti žalované straně (vedlejší účastník) nárok na vydání bezdůvodného obohacení, otázka posouzení právního režimu vzniku a běhu promlčecí lhůty. Zatímco institut bezdůvodného obohacení je upraven v obecné poloze v ustanovení obč. zák., promlčecí lhůty pro uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení jsou upraveny jak v , tak v zákoníku obchodním, a to odlišně. Právní úprava bezdůvodného obohacení podle je nepochybně úpravou komplexní, která se uplatňuje jak ve vztazích občanskoprávních, tak i v závazkových vztazích obchodněprávních. Rozdílnost promlčecích lhůt v obou kodexech pak zakládá pro aplikační praxi zásadu použití principu vztahu obecné právní úpravy (lex generalis) k úpravě zvláštní (lex specialis), která má aplikační přednost výlučně tam, kde základní nárok vznikl mezi účastníky existujícího obchodněprávního vztahu (a navíc přímo z tohoto vztahu), nebo na základě závazku, založeného mezi nimi v rámci smluvního ujednání realizovaného v režimu obchodního zákoníku, ať již založeného použitím některého z institutů podle obchodního zákoníku nebo na základě volby práva ze strany účastníků předmětného vztahu. V opačném případě se aplikuje režim promlčení upravený v . Vrchní i Nejvyšší soud dospěly při racionální aplikaci uvedené zásady, vyjádřené v celé řadě ustálené judikatury, k závěru, že v daném případě nepředcházel vzniku bezdůvodného obohacení mezi oběma účastníky žádný závazkový vztah založený na obchodněprávním základě, a proto aplikovaly pro posouzení počátku i běhu promlčecí lhůty obecnou úpravu obsaženou v obč. zák. Tento závěr opřely, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, o zjištěný skutkový stav, který nebyl účastníky zpochybňován. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat skutková hodnocení obecných soudů, nejsou-li v extrémním rozporu s procesně legitimně provedenými důkazy, a takový extrémní rozpor nelze dovodit ani z nich vyplývajících právních závěrů. Takový extrémní rozpor v daném případě Ústavní soud neshledal, a proto - i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka skutková zjištění nezpochybňovala - se hodnocením provedených - zejména listinných - důkazů nezabýval.

V daném případě soud prvního stupně posoudil otázku promlčení uplatňovaného nároku podle obchodního zákoníku. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru o promlčení nároku v důsledku objektivní tříleté promlčecí lhůty. Stěžovatelka následně podala dovolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci a vznesla argumentaci proti interpretaci a aplikaci § 451, § 107 odst. 2 obč. zák odvolacím soudem, tedy proti právním závěrům odvolacího soudu týkajícím se posouzení právních úkonů a v důsledku toho i promlčení práv a závazků stran.

Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné a zda zákon připouští dovolání, kterým bylo napadeno pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu dle Dovolání bylo přípustné dle , neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud v mezích právních otázek vymezených dovoláním se zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný stěžovatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Skutkový stav věci, jak byl obecnými soudy zjištěn, nebyl stěžovatelkou zpochybněn, proto Nejvyšší soud z něho vycházel a námitkami stěžovatelky v dovolání se řádně zabýval.

Stěžovatelka se mýlila, pokud v podaném dovolání namítala nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť se jednalo o vztah mezi podnikateli. Smlouva o postoupení práv byla uzavřena dle § 262 obch. zák, proto posouzení promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle obč. zák. odvolacím soudem bylo nesprávné, neměl být aplikován § 107 odst. 2 obč. zák.

Ústavní soud přisvědčuje námitce stěžovatelky, že právní názory na tuto problematiku se různily, ale v daném případě jsou rozhodnutí napadená ústavní stížností v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů. Ústavní soud poukazuje, že rozhodnutí jsou i v souladu s názorem předních teoretiků uváděným v odborné literatuře. Problematika promlčení dle obč. zák., jak z komentáře vyplývá - použití by přicházelo v úvahu jen tam, kde určitou otázku nelze podle obchodního zákoníku řešit vůbec, např. bezdůvodné obohacení, jeho vznik, práva a povinnosti stran vztahu z bezdůvodného obohacení (J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kol. I. komentář, 1. vydání, Praha C.H. BECK 2008, s. 553-557 ).

Dle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle odstavce 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle ustanovení § 107 obč. zák. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl jako neopodstatněné dle a věta první S přihlédnutím k tomu, že se dovolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelky ( ) shodnými jako v ústavní stížnosti, tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (y) nelze napadenému usnesení Nejvyššího soudu nic vytknout a dále lze na něj odkázat.

Jinak Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem k tvrzenému porušení y. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantovalo úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům.

Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 17. června 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu