Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 395/07

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Vladimíra Kůrky - ze dne 18. června 2009

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti STALE, a. s., se sídlem Lanškroun, Dobrovského 56, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2006 č. j. -28 a proti výroku II usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. července 2006 č. j. -22, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení.

VýrokI. Postupem nerespektujícím d bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 10. 2006 č. j. -28 a výrokem II usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 7. 2006 č. j. -22 porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek, garantované d. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 10. 2006 č. j. -28 a výrok II usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 7. 2006 č.j. -2 se ruší.

Odůvodnění

I.

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v y, v , a d.

Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 7. 2006 č. j. -22 byla zastavena exekuce k vymožení pohledávky stěžovatelky proti povinnému a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady řízení. Důvodem byla smrt povinného, který zemřel po vydání usnesení o nařízení exekuce, přičemž dědické řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí se výslovně uvádí, že stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady řízení i přesto, že jí nelze přičíst procesní zavinění při zastavení exekuce. Soud prvního stupně vyšel z toho, že soudnímu exekutorovi musí být zajištěna úplata dle § 3 exekučního řádu, a jestliže povinnost nahradit náklady exekutora nelze uložit povinnému, musí povinnost nést oprávněný.

Stěžovatelka se odvolala proti výroku II, poukazujíc ve svém odvolání na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. . Jak z něj vyplývá, argument, že exekutor vykonává exekuční činnost za odměnu, je bezcenný. Rozhodujícím momentem je přítomnost zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného. Zavinění však v tomto případě shledáno nebylo.

Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu. V odůvodnění uvedl, že je mu známo citované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, avšak v případě stěžovatelky je třeba vycházet ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 8. 2005 (N 152/38 SbNU 215), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že náklady exekutora musí být uhrazeny a jejich náhradu nelze odmítnout s odkazem na nedostatek procesního zavinění.

Proti tomuto závěru brojí stěžovatelka v podané ústavní stížnosti. Považuje napadená rozhodnutí soudů za protiústavní ve světle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545). V něm Ústavní soud vyslovil, že "není porušením a d, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému". Rozhodujícím kritériem je tedy skutečně existence zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného, nikoli nutnost zajistit soudnímu exekutorovi odměnu za jeho činnost.

Okresní soud v Šumperku zaslal na výzvu Ústavního soudu vyjádření k ústavní stížnosti. V něm odkázal na napadené rozhodnutí a obsah příslušného spisu a zopakoval argument, na němž bylo napadené rozhodnutí, výrok II, postaveno. Na námitky uvedené v ústavní stížnosti a podepřené citací stanoviska pléna Ústavního soudu nereagoval.

Rovněž odvolací soud ve svém vyjádření pouze zopakoval klíčové části odůvodnění svého rozhodnutí, jež bylo napadeno ústavní stížností.

V souladu s si Ústavní soud vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

II.

Problematikou náhrady nákladů soudního exekutora v exekučním řízení, které bylo zastaveno pro nedostatek majetku povinného, se zabývá výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu. Z něj skutečně vyplývá, tak jak namítá stěžovatelka, že v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného nemůže být jediným důvodem pro uložení povinnosti nahradit náklady soudního exekutora oprávněnému nemajetnost nebo ztráta procesní způsobilosti povinného. Uložení této povinnosti oprávněnému je vázáno na výskyt okolnosti zavinění při zastavení exekuce. Oba soudy však výslovně uvádějí, že zavinění nebylo na straně oprávněné shledáno.

IV. senát Ústavního soudu je vázán citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu, na které pro stručnost odkazuje. Podstatné části jeho odůvodnění jsou citovány níže: "Plénum Ústavního soudu považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený v odůvodnění usnesení

sp. zn.

. Zde Ústavní soud vyložil, že ustanovení až 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení a 271 ), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity ( exekučního řádu). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. ), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [ exekučního řádu, , 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného ( exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.

V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně exekučního řádu. Zákon tak doplňuje o úpravu nákladů, na něž pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip vyjádřený v ustanovení exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria obsažená v ustanovení ( exekučního řádu).

Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení exekučního řádu ... Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce ( exekučního řádu, ), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného.".

Pro úplnost dodává Ústavní soud odkaz na usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 8. 2007 a usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 10. 2007 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), která se zabývají situací, kdy povinný po nařízení exekuce zemřel a řízení o dědictví bylo zastaveno pro nedostatek majetku. I v takovém případě se uplatní výklad relevantních ustanovení exekučního řádu, jak je uveden výše v rámci citace.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti podle vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a napadený výrok usnesení Okresního soudu v Šumperku podle zrušil.