Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1320/09

Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů RNDr. J. B., CSc. a J. B., zastoupených JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem Jaromírova 180/60, 120 00 Praha 2 - Nusle, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009 č. j. -547, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť mají za to, že jím došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a y. Porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelé spatřují v tom, že Nejvyšší soud "za použití účelově a současně nedůvodně volené (příp. vykonstruované) argumentace, jíž odůvodnil nepřípustnost a nedůvodnost dovolání žalobců, se vyhnul věcnému posouzení relevantní právní problematiky, již žalobci jasně označili, přičemž tuto problematiku dokonce vůbec v rozhodnutí o dovolání nezmínil."

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu ze dne 14. 6. 2006 sp. zn. jako nepřípustné, neboť nebylo shledáno přípustným ani podle ust. , když přípustnost mohla být založena jen tímto ustanovením

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti formálně namítali porušení svého základního práva, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti opakují argumenty obsažené v řízení před obecnými soudy, ale hlubší ústavněprávní argumentace v ní zcela absentuje. V rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelů. Aplikace právní normy (otázka počátku běhu promlčecí doby) provedená obecnými soudy ve věci stěžovatelů je z hlediska ústavního přijatelná a Ústavní soud proto nemá důvod k zásahu, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, který ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů, na které aplikovaly právní normu tak, že nelze v jejich postupu spatřovat výkon zakázané svévole. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry dovolacího soudu, který odmítl jejich dovolání, neztotožňují, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Také argumentace stěžovatelů opřená o porušení práva na zákonného soudce dle y je neopodstatněná, neboť senát Nejvyššího soudu , ač zařazen do obchodněprávního kolegia, byl pověřen rozhodováním věcí občanskoprávních, jak plyne z rozvrhu práce pro rok 2006, který si Ústavní soud od Nejvyššího soudu nechal poskytnout.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv ( písm. d) y a ), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou

ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2009

Jiří Nykodým

předseda senátu