Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 141/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy v právní věci stěžovatelky SOLITERA spol. s r. o., Palackého náměstí 77, Hořovice, právně zastoupené advokátem JUDr. Jaroslavem Svejkovským, Kamenická 1, Plzeň, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného výroku rozsudku krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě byla žalovanému J. R. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 934.673,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to co do částky 520.898,- Kč s příslušenstvím a řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl krajský soud ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to před soudy obou stupňů.

Okresní soud v Opavě rozhodl o uložení povinnosti žalovanému J. R. zaplatit žalobci částku 934.673,- Kč. Po podání žaloby uplatnil stěžovatel své pohledávky jako náhradu škody v adhezním řízení. Souběžně tak probíhala dvě řízení, přičemž předměty tohoto řízení se částečně překrývaly. Stěžovatel nemohl s ohledem ke všem okolnostem vědět, zda v adhezním řízení bude jeho žádosti o uložení povinnosti k náhradě škody vyhověno, či zda bude s tímto nárokem odkázán na občanskoprávní soud. Z důvodu běhu promlčecích lhůt proto uplatnil svůj nárok v obou řízeních. Okresní soud ve Žďáru na Sázavou rozsudkem ze dne 11. 1. 2006 uznal žalovaného vinným trestným činem a v rámci tohoto rozsudku mu uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě škody částku 533.898,- Kč. Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli dne 5. 4. 2006. Okresní soud v Opavě vydal rozsudek dne 26. 1. 2006. Tento rozsudek byl doručen stěžovateli dne 6. 2. 2006, tedy před tím, než byl stěžovateli doručen rozsudek v trestní věci. V obou shora popsaných věcech poté běžela lhůta pro odvolání účastníků, přičemž ve věci občanskoprávní podal žalovaný odvolání, zatímco proti rozsudku v trestní věci odvolání nepodal a tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 4. 2006, tedy již v době, kdy byl vydán rozsudek Okresního soudu v Opavě a bylo již proti němu podáno dovolání. Na základě výše uvedených skutečností rozhodl Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací tak, že je namístě řízení o uplatněném nároku v rozsahu, v jakém byl přiznán v adhezním řízení, zastavit. Tento svůj názor odůvodnil existující překážkou věci rozhodnuté. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu v trestní věci shora uvedené nebyl v době vydání rozhodnutí Okresního soudu v Opavě, ani v době následného podání odvolání ze strany žalovaného, pravomocný, nemohl stěžovatel upravit předmět řízení tak, aby se v obou řízeních proti J. R. nerozhodovalo o nárocích vzniklých ze stejných titulů. Překážka věci rozsouzené vznikla teprve v okamžiku právní moci rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Napadeným rozhodnutím krajského soudu tak dle stěžovatelky došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, neboť částečný neúspěch ve věci nebyl zapříčiněn stěžovatelkou, ale okolnostmi, které stěžovatelka nemohla ovlivnit a které nastaly až v době po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Ostravě měl k dispozici při rozhodování i pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, z něhož vyplývá, že stěžovatelka, co by žalobce, uplatňovala celý svůj nárok po právu, přičemž pouze díky procesnímu postupu došlo k tomu, že tento nárok jí byl přiznán výroky dvou rozdílných rozsudků.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Dle náhledu Ústavního soudu však taková situace v předmětném případě nenastala.

Základem právní argumentace stěžovatelky je tvrzení, dle něhož jí měla být přiznána náhrada nákladů v rámci občanskoprávního řízení, a to i přesto, že Krajský soud v Ostravě ve vztahu k té části návrhu, kde byla stěžovatelce přiznána náhrada škody v rámci adhezního řízení, řízení zastavil. Ústavní soud konstatuje, že závěry krajského soudu stran nákladů řízení považuje za ústavně konformní a nelze v nich dohledat procesní pochybení, natož pak vadu takové intenzity, jež by zakládala extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka neměla důvod k souběžnému uplatňování svých práv v rámci trestního i občanskoprávního řízení. S jejím tvrzením, že tak učinila z důvodu běhu promlčecích lhůt, se nelze ztotožnit, neboť dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. K uvedenému lze odkázat též na R 31/1974. Opačný výklad zákona, než jaký učinil krajský soud v napadeném rozhodnutí, by vybízel poškozené k tomu, aby i v těch případech, kde se domáhají svých občanskoprávních nároků v rámci tzv. adhezního řízení, podávali samostatné občanskoprávní žaloby, což by však nepřispívalo k hospodárnosti a efektivnosti soudního řízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2009

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu