Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3106/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, zastoupeného JUDr. Ilonou Jeřábkovou, pověřenou k jednání na základě pověření ze dne 2. 5. 2005, čj. 6395-1/2005, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 3. 2008, čj. - 83, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 30. 9. 2008, čj. - 111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým Okresní soud v Třebíči uložil stěžovateli zaplatit žalobci "JMB družstvu" částku 8.434,80 Kč s úrokem z prodlení. Označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě byl rozsudek okresního soudu potvrzen.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu. K tomuto porušení došlo nesplněním povinnosti obecných soudů přesvědčivě, racionálně, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se všemi argumenty stěžovatele. Postupem soudů tak došlo i k zásahu do y ČR nerespektováním vyhlášené mezinárodní smlouvy a do práva vlastnit majetek podle d.

Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl a s nimiž se podle jeho názoru obecné soudy nevypořádaly, se týkají, stručně vyjádřeno, posouzení účinků nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(dále jen Nález) na existenci ustanovení § 879c a násl. ObčZ a posouzení dopadu tohoto ustanovení na právní vztahy založené a existující v mezidobí od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004. Stěžovatel v dané věci vznesl "specifickou námitku", která spočívá v jím tvrzené "neurčitosti žádosti žalobce podané podle § 879c ObčZ" a požadoval, aby se Ústavní soud touto otázkou, v závislosti na splnění podmínek ObčZ a tím i na vznik vlastnického práva, zabýval. Podle stěžovatele se totiž okresní soud touto námitkou vůbec nezabýval a odvolací soud dospěl k názoru, že žalobce svou žádostí splnil podmínky ustanovení .

Provedenou lustrací Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal od 27. 6. 2003 celou řadu ústavních stížností, z nichž většina obsahovala v podstatě stejné námitky, týkající se posouzení účinků zmíněného Nálezu a účinnosti § 879c ObčZ na právní poměry stěžovatele a vedlejších účastníků. Ústavní soud o mnoha z těchto ústavních stížností již rozhodl. Ve svých rozhodnutích se opakovaně námitkami stěžovatele zabýval a vyslovil k nim svoje závěry - např. usneseními

sp. zn.

,

,

byly ústavní stížnosti stěžovatele odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje, neboť by bylo zcela nadbytečné, aby se totožnými námitkami stěžovatele opětovně zabýval.

Z připojeného rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 30. 9. 2008, čj. - 111, Ústavní soud zjistil, že tento soud se v odůvodnění svého rozsudku předmětnou námitkou stěžovatele podrobně zabýval. V podrobnostech lze tedy na toto odůvodnění odkázat a neopakovat zde uvedené detaily a argumenty. V této souvislosti lze jen poukázat na odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , i na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, z nichž vyplývá nepřípustnost dovozovat neexistenci pozemků ze samotného jejich následného rozdělení, sloučení, přečíslování apod. Podle závěru krajského soudu je tedy jednoznačně prokázáno, o převod kterých pozemků žalobce požádal a z tohoto pohledu jeho výzva není neurčitá, jak tvrdí stěžovatel.

Za těchto okolností nelze než uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci je především nutno poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval své argumenty o neurčitosti žádosti, podané žalobcem podle ustanovení § 879c ObčZ, z důvodu nesprávného označení požadovaných pozemků. Z toho pak dovozuje, že žalobce vlastně o nabytí vlastnického práva nepožádal. Jedná se tedy o stejnou námitku, jakou vznesl v řízení před soudy obou stupňů. Tímto přístupem stěžovatel staví Ústavní soud do pozice jen další instance v systému obecných soudů, která mu však, na základě y ČR, nepřísluší. Posláním Ústavního soudu je totiž především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.

Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení a rozhodnutí z tohoto řízení vzešlých Ústavní soud konstatuje, že pokud odvolací soud vyslovil právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, neznamená to ještě opodstatněnost ústavní stížnosti. Odvolací soud se velmi podrobně zabýval otázkou neurčitosti žádosti žalobce, svůj právní závěr zcela přesvědčivě odůvodnil a opřel jej o judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Se zmíněnou námitkou stěžovatele se tedy beze zbytku vypořádal. Ústavní soud ve věci neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu