Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 504/09

Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. E.B., PhDr. P.B. a JUDr. Z.B., zastoupených JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem Sokolská 35, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008 č. j. -124, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008 č. j. -104, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 2006 č. j. -75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující po odstranění vad i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení základního práva na majetek garantovaného v d (dále jen " "), základního práva na spravedlivý proces garantovaného v y a byl též porušen zákaz libovůle ve smyslu y.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na vydání 10 obrazů v žalobě označených. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo následně potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze, který uvedl, že z "důvodu existence restitučních předpisů nemůže být shledána důvodnou žaloba, kterou se vlastník (popř. jeho dědic) podle obecných předpisů na ochranu vlastnictví domáhá určení vlastnictví věci, popř. vydání věci, která přešla v období totality na stát." Městský soud dále uvedl, že stěžovatelé žalobou sledovali dosažení stejného cíle, přestože byl restituční nárok otce stěžovatelů pravomocně zamítnut s tím, že nárok podle , o mimosoudních rehabilitacích, není dán, a tak svou žalobou zjevně restituční zákonodárství obcházejí. Věci přešly na stát nikoliv na základě usnesení o zajištění majetku, ale na základě pravomocného rozsudku o vyslovení trestu propadnutí majetku (ust. tr. z.). Proto jsou podle názoru městského soudu nepodstatné odkazy stěžovatelů na rozhodnutí o zajištění majetku a jeho zrušení.

Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné a odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. Cdo) 1222/2001 a stanovisko pléna sp. zn. (ST 21/39 SbNU 493).

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují s právními závěry obecných soudů a upozorňují na to, že restituční žaloba otce stěžovatelů byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 10. 1993 sp. zn. s tím, že otec stěžovatelů není oprávněnou osobou podle Rozsudek soudu prvního stupně byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1994 sp. zn. . Jak stěžovatelé uvádějí, jestliže "v roce 1993 a 1994 soudy, které o věci rozhodovaly, dospěly k závěru, že vydání věcí nespadá pod restituční zákony, nelze se nyní ztotožnit se závěry soudů, které nyní rozhodovaly, že se na případ vydání věci restituční zákony vztahují." Stěžovatelé se v současné době ocitli v bezvýchodné situaci, neboť (1) pokud byl nárok uplatněn podle restitučních předpisů, žaloba byla zamítnuta s poukazem na to, že nejde o restituci, a (2) následně žaloba o vydání věci byla zamítnuta s tím, že mělo být žalováno podle restitučních předpisů. Stěžovatelé dále odkazují na nález Ústavního soudu

sp. zn.

(dostupný na http://nalus.usoud.cz) a na základě právních názorů v něm vyslovených dovozují, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. K porušení základního práva stěžovatelů garantovaného y pak dochází kvůli tomu, že stát zajistil majetek otce stěžovatelů podle ust. tr. ř. a poté, kdy bylo podle ust. tr. ř. zajištění zrušeno, odmítá zajištěné věci vydat.

Ústavní soud si dále vyžádal některá rozhodnutí obecných soudů ve věci otce stěžovatelů-žalobce R.B. (dále jen "žalobce"). Z nich Ústavní soud zjistil, že:

a) Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl dne 26. 10. 1993 rozsudkem sp. zn. žalobu R.B., neboť v daném případě se žalobce domáhá vydání věcí movitých a na tento případ se v oblasti trestněprávních vztahů zákon o mimosoudních rehabilitacích nevztahuje. Navíc i žalobní petit nebyl dostatečný a trpěl formálními vadami.

b) Městský soud v Praze jakožto soud odvolací potvrdil svým rozsudkem ze dne 16. 3. 1994 č. j. -22 rozhodnutí soudu prvního stupně. Městský soud uvedl, že na žalobcem uplatněný nárok se nevztahuje ani ust. § 19 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť ke zrušení trestního rozsudku nedošlo cestou rehabilitace, ale na základě podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Obvodnímu soudu je nutno přisvědčit, že nárok, který žalobce uplatnil, není nárokem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z postoupené stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že těmito rozhodnutími nebylo a ani nemohlo být porušeno žádné ze základních práv stěžovatelů. Ústavní soud přitom vyšel ze skutečnosti, že žalobce R.B. neměl úspěch v rámci uplatňování nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žaloba otce stěžovatelů byla neúspěšná u soudu prvního stupně i u odvolacího soudu (viz výše zmíněná rozhodnutí obvodního a městského soudu), nicméně nic dále nebránilo podat k Ústavnímu soudu ústavní stížnost jakožto specifický procesní prostředek, jehož účelem je zabezpečit respekt, popř. poskytovat ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám, měl-li právní předchůdce stěžovatelů za to, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod.

Stěžovatelům není též možno přisvědčit, jak se o to ve své ústavní stížnosti pokoušejí, že lze na jimi podanou ústavní stížnost aplikovat právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(dostupném na http://nalus.usoud.cz/), neboť nejde o identický případ, ale naopak mezi těmito dvěma případy existují podstatné rozdíly, které odůvodňují odlišný postup. V případě stěžovatelů nebylo totiž obecnými soudy vzbuzeno očekávání, že lze úspěšně uplatňovat žalobní návrh opřený o obecné právní předpisy na ochranu vlastnictví. Obecné soudy pouze konstatovaly, že nárok žalobce nebyl nárokem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a neodkázaly žalobce, jako se tomu stalo v případě nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, na to, že se "příslušné orgány veřejné moci budou věcí řádně zabývat v řízení podle obecných předpisů" (srov. odst. 7 bodu III. daného nálezu).

Ústavní soud proto po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, neboť respektovaly stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. . Sama neúspěšnost v restitučním řízení neznamená past, jak se pokoušejí překládat soudu stěžovatelé, neboť, aniž by Ústavní soud zabíhal do podrobností daného případu, ne vše, co bylo v období nesvobody státem odňato, musí být vydáno dle restitučních předpisů. Ty totiž toliko zmírňují spáchané křivdy, nečiní si ambice je plně napravovat.

Vzhledem k tomu, že - jak bylo výše ukázáno - lze konstatovat podstatné rozdíly mezi nálezem Ústavního soudu, kterého se stěžovatelé dovolávají, a skutkovými okolnostmi případu stěžovatelů, je třeba upozornit jejich právního zástupce, že by měl s judikaturou Ústavního soudu pracovat pro příště daleko více obezřetněji a pečlivěji.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2009

Jiří Nykodým

předseda senátu