Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1055/09

Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem náměstí Republiky 28, Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -180 ze dne 9. 1. 2009 a výroku II., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. -133 ze dne 26. 8. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Tachově (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. -133 ze dne 26. 8. 2008 schválil dohodu rodičů o styku otce, M. G. M. (dále jen "vedlejší účastník"), s nezletilou F. M., dcerou stěžovatelky a vedlejšího účastníka (výrok I. rozsudku). Dále okresní soud zavázal vedlejšího účastníka přispívat na výživu nezletilé částkou ve výši 6 300 Kč měsíčně (výrok II. rozsudku) a konstatoval, že se tím mění ve výroku o výživném jeho rozsudek č. j. -36 ze dne 26. 4. 2007 (výrok III. rozsudku). Konečně okresní soud konstatoval, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku). Stěžovatelka podala proti výrokům II., III. a IV. rozsudku okresního soudu odvolání, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") však rozsudkem č. j. -180 ze dne 9. 1. 2009 napadené výroky jako věcně správné potvrdil a stanovil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z y, a d a , písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle přesvědčení stěžovatelky trpěl proces dokazování vadami, majícími ve svém souhrnu za následek vybočení z kautel spravedlivého procesu, a to zejména v tom ohledu, že obecné soudy nedostály své povinnosti obstarat si všechny relevantní podklady nezbytné pro správné stanovení výše výživného, přestože se jednalo o řízení, v němž se uplatňuje zásada vyšetřovací, zakotvená v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Obecné soudy dle stěžovatelky nedostatečně zdokumentovaly majetkové a výdělkové poměry vedlejšího účastníka, při zjišťování skutkového stavu vycházely pouze z jeho tvrzení, případně z důkazů procesně nepoužitelných či neúplných. Stěžovatelka přitom neměla možnost se k věci vyjádřit a navrhnout důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Obě napadená rozhodnutí se ve vztahu k ní i k nezletilé jeví jako nepřiměřená a nespravedlivá. Stěžovatelce hrozí, že z důvodu nedostatku finančních prostředků nebude schopna hradit náklady související s nájmem obecního bytu a tento bude nucena opustit. Nelze tedy vyloučit, že ani ona, ani nezletilá nebudou mít žádným způsobem zajištěno bydlení, což je v rozporu s právem nezletilé podílet se na životní úrovni svého otce a jedná se i o porušení , a 2 a písm. a) Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka měla rovněž za to, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly ke skutečnosti, že při posledním rozhodování ve věci měla příjem ze zaměstnání, o nějž však již v době vydání napadených rozhodnutí přišla. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. -180 ze dne 9. 1. 2009 a výroky II., III. a IV. rozsudku okresního soudu č. j. -133 ze dne 26. 8. 2008 svým nálezem zrušil. Dále stěžovatelka požádala Ústavní soud o urychlené projednání ústavní stížnosti s ohledem na to, že jí zřejmě nebude s ohledem na dlužné nájemné prodloužena nájemní smlouva.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. , přičemž poté, co se seznámil s obsahem spisového materiálu, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Ze spisu okresního soudu sp. zn. vyplynulo, že k poslední úpravě vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka k nezletilé došlo rozsudkem okresního soudu č. j. -36 ze dne 26. 4. 2007, jímž byla schválena dohoda rodičů v tom smyslu, že vedlejší účastník bude přispívat na výživu nezletilé částkou 5 500 Kč měsíčně. Dle , o rodině, ve znění pozdějších předpisů, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohodu či soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Pro posouzení návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilou tedy bylo rozhodné, zda od poslední úpravy vyživovací povinnosti došlo ke změně poměrů, která by takové navýšení odůvodňovala. Jinými slovy řečeno, účelem řízení nebylo přehodnocovat dříve vydané rozhodnutí, nýbrž toliko posoudit, zda se od vydání tohoto rozhodnutí majetkové a výdělkové poměry vedlejšího účastníka či potřeby nezletilé podstatným způsobem změnily.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů bylo přitom zřejmé, že se všemi podstatnými okolnostmi zabývaly, přičemž své úvahy o tom, že ke změně poměrů od doby posledního rozhodování o výši vyživovací povinnosti došlo toliko v rozsahu, odůvodňujícím navýšení výživného na částku 6 300 Kč měsíčně, v rámci svých rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily. Dle přesvědčení Ústavního soudu poskytoval zjištěný skutkový stav pro takový závěr dostatečnou oporu a z hlediska ústavněprávního nebylo možno postupu obecných soudů nic vytknout.

Ústavní soud shledal nedůvodnou rovněž námitku, že stěžovatelka neměla možnost se v průběhu řízení k věci vyjádřit. Jak vyplývá z protokolů o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 6. 2008 a 26. 8. 2008 a z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 9. 1. 2009, stěžovatelka měla řadu možností reagovat na tvrzení vedlejšího účastníka a této možnosti také využila, nehledě k tomu, že své argumenty předestřela rovněž v návrhu na zahájení řízení a v odvolání. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit.

Konečně co se týkalo namítaného porušení Úmluvy o právech dítěte, Ústavní soud podotýká, že výživné, které je nezletilé vedlejším účastníkem poskytováno, překračuje standard běžný v České republice, čehož si ostatně stěžovatelka byla dle obsahu své ústavní stížnosti vědoma. Těžko tedy lze v těchto souvislostech hovořit o ohrožení dítěte bezdomovectvím, neboť řada rodin ve srovnatelné situaci je nucena vystačit s příjmem podstatně nižším.

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci vad, způsobilých konstituovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu Ústavního soudu