Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 700/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. M., 2) V. M., zastoupenými Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou v Brně, Výstavní 16a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2008 č. j. -297, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2007 č. j. 20 Co 324, 325/2007-277, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 1998 č. j. -33 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. května 2006 č. j. -234, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. března 2009 se stěžovatelé podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů všemi napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), právo na rovnost účastníků podle č. 37 odst. 3y a porušily rovněž y (dále jen ""), podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 15. srpna 1995 jako osoby oprávněné domáhali podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), vydání nemovitostí, které na území republiky zanechali po emigraci v říjnu 1983. Jednalo se o dům a pozemky v k. ú. Zabovřesky podrobně popsané v žalobě, které byly ve vlastnictví Ing. J. J. a O. J. (dále jen jako "žalovaní"). Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. července 1997 č. j. -22 byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. srpna 1998 č. j. -33 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí. Městský soud v Brně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 23. května 2006 č. j. -234, tak že žalobu opět zamítl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 20. listopadu 2007 č. j. 20 Co 324, 325/2007-277 potvrdil jako věcně správné. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelů, podané podle ustanovení a odst. 3 , odmítl usnesením ze dne 20. listopadu 2008 č. j. -297 jako nepřípustné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že postupem soudů došlo k neodůvodněné preferenci vlastnictví žalovaných před ochranou jejich vlastnického práva původních vlastníků. Stěžovatelé mají za to, že účelem restitučního bylo zmírnit následky některých majetkových křivd způsobených dotčeným osobám totalitním režimem. Obecné soudy svými rozhodnutími podle jejich názoru tento účel zcela popírají. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a a na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ ], resp. některé z ústavních kautel.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů v otázce aplikace konkrétních ustanovení , resp. splnění podmínek pro jejich užití, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, jimiž se tyto soudy nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly ( a ). Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle a , avšak žalovaní nejsou osobami povinnými, poněvadž nesplňují kritéria daná ustanovením Nejvyšší soud pak konstatoval, že v daném případě nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že Krajský soud svým rozsudkem ze dne 20. listopadu 2007 č. j. 20 Co 324, 325/2007-277 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními ), nebo právní otázku, která nebyla dosud vyřešena v rozhodování odvolacího soudu.

Přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je v restitučních záležitostech nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem. Uspokojení restitučního nároku však musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady. Jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další (srov. nález ze dne 21. listopadu 2007

sp. zn.

in http://nalus.usoud.cz). Jak Ústavní soud zjistil, právní názory, které zaujaly ve věci rozhodující soudy, mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelů při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Z tohoto pohledu se jeví Ústavnímu soudu za nepřípadný i odkaz na stěžovateli citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a Ústavní soud se omezuje na sdělení, že v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. června 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. ledna 2005 in ASPI). Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili.

Právní názory, které soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (, y) v projednávané věci, jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu ve spojení s y. Pokud pak stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah dou chráněného základního práva.

K namítanému porušení y, který obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu y a Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu