Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1043/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 24, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 1. 2007, čj. - 196, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007, čj. - 221, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl jeho žalobu proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR na uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu o převodu označených pozemků. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení a , o půdě (dále jen ""), na kterou bylo postoupeno právo na finanční vyrovnání nebo vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě. Protože Pozemkový fond ČR dlouhodobě neplnil své povinnosti v oblasti restitucí a nenabídl dostatek vhodných pozemků k převodu na oprávněné osoby, obrátil se stěžovatel se svým nárokem na vydání náhradních pozemků na obecné soudy. Ty vyšly z premisy, že v důsledku novelizace zákona o půdě došlo k prekluzi práva stěžovatele na vydání náhradního pozemku.

Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, který zrušil příslušná ustanovení ohledně "restituční tečky" pouze ve vztahu k původním oprávněným osobám. Paušální aplikace závěru tohoto nálezu sama o sobě zakládá, podle stěžovatele, ústavně nepřípustný zásah do ústavně chráněných základních práv a svobod. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na závěry právní teorie, podle nichž "po postoupení nároku nabývá postupník nejen právo na splnění závazku povinnou osobou, ale i všechna práva, která měl postupitel v době postoupení". Rovnocenné postavení původních oprávněných osob a postupníků restitučních nároků bylo opakovaně potvrzeno judikaturou soudů, podle níž postoupením nároku oprávněné osoby získává postupník postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě a svědčí mu tudíž stejné nároky jako původní oprávněné osobě. Pro původní oprávněné osoby bylo často jedinou alternativou, jak docílit přiměřené náhrady utrpěné majetkové újmy, postoupení restitučních pohledávek třetím osobám, které jim za ně nabízely výrazně vyšší ceny než byla finanční náhrada poskytovaná státem. Rovnoprávné postavení postupníků s původními osobami bylo základní podmínkou pro zdravé fungování trhu s restitučními nároky. Stěžovatel odmítá odlišné hodnocení dopadů tzv. restituční tečky na původní oprávněné osoby a postupníky.

Výše uvedeným postupem obecných soudů tak došlo, podle stěžovatele, k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a d a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9, rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, čj. - 196, zamítl žalobu stěžovatele, v níž požadoval, aby byla Pozemkovému fondu ČR uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu na označené pozemky. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel není oprávněnou osobou, ale postupníkem, který získal svůj nárok převodem od oprávněné osoby podle zákona o půdě. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. , ve kterém se jednoznačně konstatuje, že i u nároků řádně uplatněných dochází, na základě novely č. , k zániku dosud neuspokojeného práva. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

uzavřel, že právo stěžovatele na vydání náhradních pozemků zaniklo dnem 31. 12. 2005.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil se závěrem, že v dané věci je zásadní postavení stěžovatele jako postupníka. S ohledem na tuto skutečnost obvodní soud rozhodl zcela v souladu s ustálenou praxí. Zdůraznil, že nelze směšovat režim platný pro osobu oprávněnou a pro osobu, která získala nárok postupní smlouvou. Pro tuto druhou skupinu skončila možnost uplatnění nároku tzv. restituční tečkou, kterou učinil

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, protože odvolací soud neřešil otázku zásadního právního významu ve smyslu . K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného v a zákona o půdě, uvedl, že existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Odkázal zejména na rozsudek sp. zn. , který řeší právo postupníka na náhradní pozemek po změně, kterou přinesl Poukázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. a konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, jak poukázáno výše. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu su ČR,d i mezinárodními smlouvami podle y ČR. Prostor k jeho zásahu se otevírá pouze za situace, kdy by došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. To nastává zejména tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů, i Nejvyšší soud, náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu ustanovení . Na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily, postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, zejména se zákonem o půdě, i s judikaturou Nejvyššího soudu. Své závěry rovněž opřely o již výše citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu