Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 591/09

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, č. j. -151, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Stěžovatel má zato, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, jakož i tímto rozsudkem, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu proti zásahům do jeho zdraví a lidské důstojnosti. Vrchní soud v Praze dle stěžovatele nesprávně posoudil podmínky odpovědnosti státu za zajištění řádné lékařské péče a neprovedením důkazů pak znemožnil prokázání skutečností rozhodných pro posouzení žalobou uplatněného nároku. Stěžovatel je přesvědčen, že stát nese odpovědnost za negativní důsledek své činnosti či nečinnosti, a pokud došlo k ohrožení či poškození zdraví stěžovatele, ten pak jako fyzická osoba musí mít právo domáhat se ochrany osobnosti ve smyslu ust. . Soudy obou stupňů však tuto otázku fakticky neřešily, přičemž pro posouzení nároku jde o otázku prvotní. Druhou otázkou pak dle stěžovatele je, zda je pro možnost ochrany dle nutné, aby neoprávněný zásah do práva na ochranu zdraví a lidské důstojnosti spočíval v nezákonném jednání. Vrchní soud dospěl k závěru, že předpokladem ochrany osobnosti podle ust. je existence zásahu do práv vyhrazených ustanovením a násl. , který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý tato chráněná práva porušit, případně ohrozit, stěžovatel je však přesvědčen, že takovýmto zásahem může být právě i jednání, které je v zásadě v souladu se zákonnými a podzákonnými předpisy, pokud tyto zákonné a podzákonné předpisy jsou v rozporu s právními předpisy stejné nebo vyšší právní síly a jejich aplikací fakticky dochází k zásahu do práva na ochranu zdraví a lidské důstojnosti. Stěžovatel uvádí, že každý občan mád garantováno právo na ochranu zdraví, stát je tedy povinen zajistit poskytnutí zdravotní péče v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. To je také zakotveno v ust. o péči o zdraví lidu. Pokud legislativní úprava, ať již zákonná či podzákonná, fakticky dostupnost lékařské péče v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy neumožňuje, pak stát za tento stav odpovídá a stěžovatel je oprávněn se vůči státu domáhat ochrany.

Stěžovatel konkrétně namítá, že v jeho případě nebyl v rozhodném období v České republice k dispozici lék Furantoin. Pokud Vrchní soud dospěl k závěru, že zde byly k dispozici léky jiné, se stejnými účinky, s tímto tvrzením stěžovatel nesouhlasí, neboť léky, které na základě předpisu odborného lékaře užíval místo Furantoinu, neměly stejný účinek, což vedlo k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu, což vyplývá i z lékařské dokumentace stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že soudy měly umožnit provedení dalších důkazů, kterými by bylo jednoznačně zjištěno, zda tyto jiné léky jsou v případě jeho zdravotních potíží stejně účinné. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud existuje levný, ve světě běžně dostupný lék (léky se stejnou účinnou látkou - Nitrofurantoin), který je pro určitou skupinu pacientů nenahraditelný, pak stát je povinen dostupnost tohoto léku pro tyto pacienty zajistit. Dle stěžovatele došlo k výpadku tohoto léku v důsledku liknavosti státu, který lék včas opětovně neregistroval. Pokud stát fakticky postupoval tak, že došlo k ročnímu výpadku distribuce tohoto léku, pak stát musí za tuto skutečnost nést odpovědnost i přesto, že bylo postupováno v souladu s platnými právními předpisy. Tento postup totiž nezajistil základní povinnost státu garantovanoud a ustanovení

Dalším pro stěžovatele nedostupným lékem se stal lék Vigil, který přestal být hrazen z veřejného zdravotního pojištění a jiná adekvátní náhrada stěžovateli poskytnuta nebyla. Dle stěžovatele je nutno posoudit, zda má stát právo znemožnit dostupnost (jiným lékem nenahraditelného) drahého léku tím, že znemožní určitému okruhu pacientů jeho úhradu z veřejného zdravotního pojištění. Stěžovatel je přesvědčen, že bez tohoto léku by již dávno nemohl vykonávat svou práci a nemohl by jakkoliv společensky žít, lék však pro něj není dostupný s ohledem na svoji cenu a proto pro něj přestává být dostupná lékařská péče poskytovaná v souladu se současnými poznatky lékařské vědy. Stát sice možná postupuje v souladu se zákonem o veřejném zdravotním pojištění, nicméně zároveň postupuje v rozporu se základními ustanoveními, kterými je o péči o zdraví lidu a zejména pak d. Stěžovatel má zato, že pokud s lékem Vigil může žít alespoň částečně společenským a zejména pracovním životem a bez tohoto léku je schopen žít jen jako velmi těžce nemocný člověk, pak nepochybně musí mít právo na to, aby byl tento lék pro něj dostupný. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nemohly činit své závěry bez provedení jím navržených důkazů, zejména bez znaleckých posudků, výslechu znalců, výslechu doc. MUDr. Ha. - přední odbornice na léčbu roztroušené sklerózy a souvisejících zdravotních potíží, výslechu svědka MUDr. W. a účastnického výslechu stěžovatele, neboť jen těmito důkazy je možné zjistit, zda mu byla poskytována dostatečná lékařská péče.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že současně podává dovolání, vyžádaný soudní spis však tuto skutečnost nepotvrzuje.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008, č. j. -119, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby mu byla Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví (dále jen "ministerstvo zdravotnictví") povinna zaplatit částku 1.000.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené výpadkem léku Furantoin a nedostupností léku Vigil. Soud dospěl k závěru, že jednáním ministerstva zdravotnictví nedošlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, neboť byla zajištěna odpovídající náhrada léku Furantoin, v případě léku Vigil pak stěžovatel nepatřil do skupiny pacientů, které byl tento lék předepisován, ani tímto jednáním nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Dle soudu nemůže ministerstvo zdravotnictví ovlivnit, jaké přípravky dodává distributor na trh a zajistilo v souladu s ustanovením , aby na trhu byl vždy v určité skupině léků aspoň jeden lék se stejnými léčebnými účinky. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v odůvodnění svého rozhodnutí se přitom ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení . Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že ministerstvo zdravotnictví zřejmě postupovalo v souladu se zákonem o veřejném zdravotním pojištění a dalšími předpisy, stěžovatel má však zato, že "pokud tyto zákonné a podzákonné předpisy jsou v rozporu s právními předpisy stejné nebo vyšší právní síly a jejich aplikací fakticky dochází k zásahu do práva na ochranu zdraví a lidské důstojnosti", je takové jednání způsobilé zasáhnout do práva na ochranu osobnosti ( ) a ministerstvo zdravotnictví tak porušuje d.

Ústavní soud poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Protože úkolem Ústavního soudu je podle y ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn.

III. ÚS 269/99

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). Na druhé straně ovšem Ústavní soud připouští, že v souvislosti s poskytováním ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám se nemůže zcela vyhnout interpretaci "jednoduchého" práva, neboť základní práva a svobody působí v oblasti "jednoduchého" práva jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Interpretace "jednoduchého" práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (k problematice poměru "jednoduchého" a ústavního práva viz nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15).

Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřují proti interpretaci a následné aplikaci ustanovení a násl. obecnými soudy, které dospěly k závěru, že jednáním ministerstva zdravotnictví nedošlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Po přezkoumání důvodnosti stěžovatelem uplatněných námitek však dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto námitky nejsou důvodné.

Odvolací soud vycházel ve svých závěrech v otázce, zda nese ministerstvo zdravotnictví odpovědnost za stav, kdy léčivý přípravek Furantoin nebyl po určitou dobu na trhu a lék Vigil nebyl pro indikaci onemocnění stěžovatele hrazen ze zdravotního pojištění, výslovně ze znění článku 31 d (dále jen ""). Podle tohoto ustanovení má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon; tedy v rozsahu, který může být cestou zákona rozšiřován nebo zužován, přičemž pouze v mezích tohoto zákona se lze tohoto ústavního práva domáhat. Normativní obsah ústavní normy y je omezen článkem 41 odst. 1y, protože se ho jako práva lze dovolat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Je proto třeba respektovat, že právo na zdravotní péči je možno uplatňovat jen za podmínek, které stanoví zákon. Ten nepochybně musí vyhovovat obecnému ustanoveníy, a to , který zákonodárce opravňuje k omezení určitého základního práva zákonem, a zároveň stanoví, že toto omezení musí platit stejně pro stejné případy a vždy musí šetřit podstatu a smysl omezovaného práva či svobody. Zákon upravující práva plynoucí z y tak nesmí mít diskriminační povahu, podmínky, za nichž je možno tato práva uplatňovat, jím musí být stanoveny tak, aby všem občanům byl zajištěn spravedlivý - tedy i vznik možných nerovností vylučující - způsob přístupu ke zdravotní péči přiměřené kvality. Právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky tak nelze pojímat absolutně, neboť stanovit jeho meze je s ohledem na znění y (které klade také důraz na bezplatnost zdravotní péče) věcí zákonodárce. Ten je tedy s ohledem na ústavní odpovědnost státu za zajištění práv plynoucích z y oprávněn volit nástroje k zajišťování těchto práv i nástroje kontroly a regulace zdravotnických zařízení zdravotní péči poskytujících.

Právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky mají občané na základě veřejného zdravotního pojištění a za podmínek blíže stanovených zákonem. Takovým zákonem, na který y stejně jako y odkazuje, je nepochybně zákon o veřejném zdravotním pojištění ve znění pozdějších předpisů. Právní úprava poskytování zdravotní péče obsažená v zákoně č. , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, představuje zákonodárcem volenou koncepci zdravotnického systému vycházející z povinnosti zdravotních pojišťoven zajistit poskytování zdravotní péče svým pojištěncům. , o veřejném zdravotní pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v stanoví, že "v každé skupině léčivých látek uvedených v příloze č. 2 se ze zdravotního pojištění vždy plně hradí nejméně jeden léčivý přípravek nebo potravina pro zvláštní lékařské účely. Dále se ze zdravotního pojištění hradí individuálně připravované léčivé přípravky, radiofarmaka a transfúzní přípravky ve výši stanovené Ústavem opatřením obecné povahy. Ze zdravotního pojištění se při poskytování ústavní péče plně hradí léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely, individuálně připravované léčivé přípravky, radiofarmaka a transfúzní přípravky, v provedení nejméně ekonomicky náročném, v závislosti na míře a závažnosti onemocnění, a pojištěnec se na jejich úhradě nepodílí"(citace zákona). Pokud stěžovatel namítá, že taková právní úprava je protiústavní, je zřejmé, že dle stěžovatele by splňovala požadavek na naplnění článku 31 y pouze taková právní úprava, která by mu (a všem ostatním pojištěncům) zaručila nikoli pouze nejméně jeden plně hrazený léčivý přípravek v každé skupině léčivých látek, nýbrž plně hrazený lék takový, který konkrétnímu pojištěnci ze zdravotního hlediska nejlépe vyhovuje, a dále také zajistila neomezenou dostupnost léků "v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy". Jak již však Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , systém veřejného pojištění je jako každý pojišťovací systém limitován objemem finančních prostředků na úhradu zdravotní péče, který se získává na základě povinnosti platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění. Tento limitující faktor je přitom přímo obsažen v , větě druhéy, kdy je nárok občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky vázán na ústavní požadavek a rámec veřejného pojištění. Jakkoli tedy není právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky zajištěno absolutně v plném neomezeném rozsahu, je dle Ústavního soudu v zásadě článek 31y respektován do té míry, jakou je možno považovat za stále ještě šetřící podstatu a smysl posuzovaného základního práva z pohledu y (nález Ústavního soudu,

sp. zn.

; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14 usnesení č. 33, str. 319, dále též

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5 nález č. 64, str. 487,

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5 nález č. 82, str. 263). Pokud tedy stěžovatel měl za to, že bylo jednáním ministerstva zdravotnictví, potažmo rozhodnutím obecných soudů zasaženo do jeho práva na bezplatnou zdravotní péči, lze konstatovat, že takové porušení článku 31y nebylo ve světle výše uvedeného shledáno.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepřipustily provedení jím navržených důkazů, neboť s ohledem na právní názor soudu se jevily jako nadbytečné. V obecné rovině je nutno poukázat na to, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavní soud nezasahuje, postupují-li obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, jestliže obecné soudy vybočily z hranic vymezených uvedenou zásadou, zejména pak jestliže nelze skutkové závěry vyvodit z provedeného dokazování a jestliže lze konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Jedině taková intenzita vybočení z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů umožňuje Ústavnímu soudu porušení práva na spravedlivý proces dovozovat. Současně - jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe - nelze vybočení z hranic zásady volného hodnocení důkazů spatřovat v tom, že obecné soudy neprovedly všechny důkazy, které účastníci řízení navrhovali. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy provádějí dokazování tak, aby zjistily dostatečně skutkový stav věci; nemusí provést všechny navrhované důkazy a pokud některé z nich neprovedenou, musí svůj závěr odůvodnit. Ve věci stěžovatele odvolací soud řádně - byť stručně - závěr o neprovedení dalších navržených důkazů odůvodnil; nelze proto v neprovedení těchto důkazů porušení práva na spravedlivý proces spatřovat. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele je toho názoru, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením a z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatelky podle písmeno a) , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2009

František Duchoň

předseda senátu