Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 572/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V. R., zastoupeného Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Molákova 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008 č. j. -171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006 č. j. -151 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 7. 2005, č. j. -128, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení a d (dále jen „ “) ve spojení s a y.

Stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že nevzal v potaz shodné tvrzení účastníků ohledně výše smluvních úroků z prodlení, vypočtených dle smluv o nájmu nebytových prostor, a na závěr účastníkům sdělil, že jimi odsouhlasené úroky jsou nezákonné. Toho využil žalovaný a svůj názor na jejich existenci změnil, ač předtím potvrzoval jejich oprávněnost a výši. Soud druhého stupně neměl snahu se věcí detailně zabývat, pouze konstatoval, že smluvené úroky jsou nezákonné. I Nejvyšší soud odmítl věc řešit, přestože dle názoru stěžovatele v podaném dovolání byl odkaz na nesprávné právní posouzení věci a v jeho podstatné části je popisována úprava ve smlouvách i vůle stran v době jejich sepisu. Stěžovatel odkazuje na judikáty Nejvyššího soudu, vztahující se k řešení problematiky úroků z prodlení a smluvních úroků a pokut, a upozorňuje na dispozitivní charakter většiny norem , z čehož dovozuje, že účastníci nejsou omezeni v tom, aby si na základě svobodného smluvního rozhodování vymezili, jaké povinnosti smlouvou převezmou a jaká práva si smlouvou založí. V posuzovaném případě byl na základě smluv o nájmu nebytových prostor sjednán pro případ prodlení úrok, s nímž žalovaný souhlasil. Stěžovatel dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se řádného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, kterým je odmítáno dovolání podané dle jako nepřípustné, a má za to, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, a tudíž obsahující prvek libovůle v rozhodování. Domnívá se, že v důsledku toho bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Obdobná pochybení spatřuje i v rozsudcích nižších soudů.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel žalobou, kterou v průběhu řízení několikrát měnil a vzal částečně zpět, se nakonec domáhal po žalovaném zaplacení úroků z prodlení ve smluvené výši z jednotlivých měsíčních částek dlužného nájemného a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky nájemného. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel coby pronajímatel a žalovaný coby nájemce si ve smlouvách o nájmu nebytových prostor ujednali, že v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s placením nájemného, bude povinen zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Ke dni skončení nájmu žalovaný dlužil na nájemném částku 615.000,- Kč. V průběhu řízení žalovaný uplatnil vůči žalobci námitku započtení na pohledávku z titulu zhodnocení pronajaté nemovitosti. Stěžovatel uznal zhodnocení nemovitosti do výše 670.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že stěžovateli vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši, kterou stanoví prováděcí předpis, nikoliv ve smluvené výši, neboť takové ujednání je neplatné. Provedl vyčíslení zákonných úroků z prodlení dle vládního , připočetl je k celkové částce dlužného nájemného a dospěl k závěru, že součet těchto částek nepřesahuje 670.000,- Kč, které stěžovatel uznal jako důvodnou námitku započtení ze strany žalovaného.

O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Stěžovatel podal proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné s tím, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam, neboť podstatu jeho námitek tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu. K dodatečně doplněnému dovolání, v němž stěžovatel vytýkal vadu řízení spočívající v nedostatečném poučení účastníků, nepřihlédl s tím, že doplnit dovolání po lhůtě uplatněním důvodů, které dosud v dovolání uvedeny nebyly, není možné.

Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Klíčovou otázkou, kterou obecné soudy řešily, je, zda stěžovatel je oprávněn požadovat úroky z prodlení ve smluvené výši či pouze ve výši zákonem přiznané. Zatímco obecné soudy došly výkladem ustanovení k závěru, že nelze smluvit výši úroků z prodlení, stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že úrok z prodlení sjednat lze.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva sám o sobě nemůže porušit právo na soudní ochranu dle y. Taková interpretace může být důvodem zrušujícího nálezu pouze tehdy, pokud vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad není interpretací natolik extrémní, že by vybočoval z postulátů zakotvených v hlavě páté y. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy interpretací příslušných ustanovení smluv o nájmu nebytových prostor dovodily, že pro případ prodlení žalovaného s placením nájmu si účastníci smluv sjednali úroky z prodlení. Při hodnocení platnosti takového ujednání vycházely z dikce ustanovení o. z. a konstatovaly, že výši úroků z prodlení stanoví , a od výše takto určených úroků se nelze odchýlit. Jejich závěr, že ujednání účastníků ve smlouvách o nájmu nebytových prostor o výši úroků z prodlení, které jde nad rámec jejich výše stanovené zvláštním právním předpisem, na nějž odkazuje ustanovení o. z., je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (viz o. z.), je v souladu s ustálenou soudní judikaturou, stejně jako vyslovený názor, že úroky z prodlení je třeba odlišovat od smluvených úroků, které jsou úplatou za užívání jistiny, nikoli sankcí za porušení povinnosti.

Soudy užitý způsob interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva nevybočuje z mezí stanovených v hlavě páté y. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se spornými otázkami zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Jejich právním závěrům, že zákonné úroky z prodlení s připočtením dlužné částky nájemného nedosahují výše stěžovatelem uznaného nároku žalovaného z titulu zhodnocení nemovitosti, uplatněného žalovaným k započtení, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Za daného stavu není Ústavní soud oprávněn závěry soudů přehodnocovat.

Ústavní soud neshledal důvod jakkoli zpochybňovat ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil (i s poukazem na svou judikaturu), proč nepovažoval řešení stěžovatelem předložených námitek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení , a proč nepřihlédl k námitkám, dodatečně uplatněným v doplnění dovolání. Stěžovatel mu proto nemůže úspěšně vytýkat, že se jeho dovoláním věcně nezabýval.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo shledáno porušení ústavních práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2009

Stanislav Balík

předseda senátu