Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2914/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti K. S., zastoupeného JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v a d (dále jen "").

Soud prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu podanou dle části páté , kterou se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků. Cítil se dotčen na svých právech rozhodnutím Pozemkového úřadu Kutná Hora ze dne 3. 3. 2005, č.j. PÚ/9/2005, jímž bylo dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ""), rozhodnuto, že dotčené pozemky stěžovateli nelze vydat z důvodu překážky uvedené v ustanovení tohoto zákona. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž napadeným rozsudkem potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné (ve vztahu k a 3 ).

Obecné soudy v předmětném řízení potvrdily závěr pozemkového úřadu, že stěžovatelem nárokované pozemky nelze - se zřetelem k ustanovení - vydat.

S tímto závěrem však stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, neboť tvrdí, že většina "staveb", jež se nalézají na sporných pozemcích, představují toliko součásti pozemku (též s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

). V kontextu otázky zastavěnosti nárokovaných pozemků stěžovatel obecným soudům též vytýká, že se dostatečně nezabývaly charakterem zde se nacházejících dvou nemovitostí, když podle jeho názoru nebylo mj. zjištěno, jedná-li se o stavby dočasné, nebo naopak o stavby jednoduché (ve smyslu ), tedy zda tyto stavby představují vskutku překážku vydání pozemku ve smyslu . Obecné soudy se nadto odmítly zabývat otázkou, kdy byly dané stavby na předmětných pozemcích realizovány, pročež nebylo dle stěžovatele vůbec zjištěno, zda se tak nestalo až po účinnosti [což by bylo opět relevantní ve smyslu ].

Soud prvního stupně jmenovitě pochybil podle stěžovatele v tom, že se nezabýval ani otázkou, které části nezastavěných pozemků, bezprostředně souvisejících se stavbami na nárokovaných pozemcích, jsou nezbytně nutné k provozu staveb (které brání vydání pozemků stěžovateli jakožto oprávněné osobě), a měl navíc zcela ignorovat skutečnost, že všechny pozemky leží (až) na okraji tzv. areálu.

Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že v otázce, zda se v případě předmětných staveb jedná o stavby jednoduché či dočasné ve smyslu , v odůvodnění svého rozsudku odkázal toliko na skutkové a právní závěry nalézacího soudu, přestože žádná skutková zjištění k tomu neučinil.

Nejvyšší soud měl potom pochybit tím, že v odůvodnění svého usnesení odkazuje na judikáty, jejichž závěry na posuzovanou věc vůbec nedopadají, nebo v kontextu posuzované věci zcela je dezinterpretuje.

Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy neposuzovaly ani tak oprávněnost jeho nároku na vydání předmětných pozemků, ale spíše dopady, které by mělo i jen částečné vydání těchto pozemků na osobu povinnou. Zamítnutím jeho nároku s poukazem na tzv. jeden funkční celek a uzavřenost "areálu" měly obecné soudy (s ohledem na ustanovení ) použít hledisko toliko sekundární, čímž upřednostnily vlastnictví osoby povinné na úkor práva stěžovatele ve smyslu a contrario. Stěžovatel tak má za to, že se obecné soudy odchýlily od kogentní právní úpravy a rozhodly o individuálním nároku toliko na základě volné (nejspíše přirozenoprávní) úvahy, čímž nedostály požadavku předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

Okresní soud v Kutné Hoře ve vyjádření účastníka řízení před Ústavním soudem uvedl, že otázkou, zda se jedná v případě předmětných staveb o stavby jednoduché a zda jsou stavby nezbytně nutné k provozu ostatních objektů, se v řízení podrobně zabýval a to jak ohledáním na místě samém, tak listinnými důkazy - zejména stavebními povoleními a kolaudačními rozhodnutími - a dále po stránce geodetické podpůrně i znaleckým posudkem; tato otázka byla ostatně zkoumána i leteckým snímkem.

Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a připomněl, že bylo rozhodnuto v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu k otázce zastavěnosti pozemků z hlediska , jakož i k otázce, co je zde stavbou (např. s rozsudkem sp. zn. nebo sp. zn. ). V soudním řízení bylo dle krajského soudu prokázáno, že vydání pozemků, jež byly předmětem sporu, ustanovení vskutku bránilo; stěžovateli v takovém případě náleží ze zákona nárok na peněžitou náhradu nebo poskytnutí náhradního pozemku. Podle názoru krajského soudu by reálné vydání žádaných pozemků, které byly zastavěny stavbami ve vlastnictví povinné osoby, představovalo pro tuto osobu nepřiměřené břemeno.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že v projednávané věci byla rozhodující otázkou posouzení toho, zda odvolací soud správně aplikoval a vyložil ustanovení ; z tohoto důvodu - ve vztahu k podmínkám přípustnosti dovolání - v odůvodnění napadeného usnesení zevrubně odkázal na uveřejněnou judikaturu. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo třeba mít v dané věci na zřeteli i právní závěry zaujaté v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. , a zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. .

Ústavní soud je dle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko předkládá Ústavnímu soudu argumenty, jež předestřel již v odvolacím a posléze i dovolacím řízení, s nimiž se tyto soudy (s níže uvedenou výhradou) vypořádaly způsobem, jenž nevykazuje žádné prvky interpretační svévole. Tím, že stěžovatel vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky jako v řízení odvolacím (i dovolacím), staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu - jak bylo výše řečeno - nepřísluší.

Již jen nad tento (rozhodný) rámec a stěžovateli na vysvětlenou lze dodat následující.

Zákon o půdě umožňuje za splnění v něm předvídaných podmínek vydání pozemků oprávněným osobám, ustanovení § 11 ovšem počítá s výjimkou z tohoto pravidla, existují-li okolnosti, jež jejich vydání brání. Prizmatem hypotézy tak nemůže být vydán oprávněné osobě pozemek, jenž a) byl zastavěn nebo b) je nezbytně nutný k provozu stavby postavené na přiléhajícím pozemku. Ustanovení potom taxativně uvádí (a novelou provedenou zákonem č. 131/1994 Sb. konkretizuje) případy, kdy vydání nárokovaného pozemku skutečnost, že byl zastavěn, přesto nepřekáží.

Úkolem obecných soudů v projednávané věci tak bylo posoudit, zda pozemkový úřad postupoval správně, když stěžovateli - jakožto oprávněné osobě dle - dotčené pozemky nevydal. V případě skutkových zjištění proto bylo rozhodující, jsou-li předmětné pozemky zastavěny ve smyslu znění hypotézy - tedy včetně jejího negativního vymezení - respektive jedná-li se o pozemky, jež představují pozemky nezbytně nutné pro provoz přilehlých staveb.

Pro zjištění takto definovaných skutkových znaků provedl soud prvního stupně dostatek důkazů; provedl důkaz rozhodnutím a obsahem spisu pozemkového úřadu, stavebními povoleními a kolaudačními rozhodnutími (č.l. 72-73 a č.l. 75-77 spisu pozemkového úřadu), leteckým snímkem areálu, především však zadal vypracování znaleckého posudku (č.l. 65-79) a taktéž provedl důkaz ohledáním ve smyslu (č.l. 49). Soud sice otázce povahy dvou sporných staveb nevěnoval příliš velký prostor, z odůvodnění jeho rozsudku je nicméně evidentní, že pro odpovídající zjištění relevantní důkazy provedl, a dospěl k dostatečným skutkovým závěrům (zhodnotil, že v případě "kotelny" se jedná o patrovou zděnou budovu a že i "zkušebna" má charakter stavby nikoliv jednoduché). Ústavně konformně se vyrovnal i s otázkou "zastavěnosti" dalších pozemků ve smyslu , když odůvodnil, proč jsou tyto pozemky nezbytně nutné k provozu jednotlivých staveb [že se tedy jedná o "zastavěnost" ve smyslu definovaném výše sub. písm. b)]; za této situace již proto nebylo nutné zjišťovat, zda jde o pozemky "zastavěné" v užším slova smyslu výše definovaném sub. písm. a).

Soud prvního stupně při aplikaci neopomenul ani tu ústavně konformní interpretaci, respektující stěžovatelem dovolávané ustanovení , jestliže by ochrana stěžovatelova vlastnického práva (ve smyslu "legitimního očekávání", že mu pozemky budou vydány) se dostala do rozporu s odůvodněnou ochranou osoby povinné, a tím ve svém důsledku kolidovala s cíli, jež restituční normotvorba sledovala rovněž. Obdobná situace přitom byla zákonodárcem výslovně předvídána právě v ustanovení , na základě kterého má být - za stanovených podmínek - chráněno vlastnické právo osoby povinné na úkor osoby oprávněné, jež však má následně právo být saturována náhradním pozemkem nebo peněžitou náhradou. V projednávané věci proto rozhodnutím obecného soudu k porušení nedošlo, neboť jeho ratio decidendi je naopak možno považovat za naplnění jeho dispozice.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně - oproti představě stěžovatele - způsobem, jenž rovněž nezakládá protiústavnost jím vydaného rozhodnutí, a na tomto úsudku nemůže nic změnit ani okolnost, že odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , které se vztahuje toliko na místní komunikaci, nikoliv však nutně na komunikaci účelovou.

Za protiústavní konečně neshledává Ústavní soud ani napadené usnesení Nejvyššího soudu, byť je třeba stěžovateli přisvědčit potud, že dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje i na judikaturu, jež na posuzovanou věc stricto sensu nedopadá. Nadbytečná část odůvodnění (jdoucí vskutku "mimo věc", jmenovitě odkazy na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. či stanovisko pléna Ústavního soudu ap. zn. ) však bez dalšího neneguje "správnost" (ve smyslu ústavnosti) zbývající části odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, na nichž je stěžovateli nepříznivý výrok založen.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2009

Jan Musil

předseda senátu