Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1002/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky E. E., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Příkop 8, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. -17 ze dne 30. ledna 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv vyplývajících z , a d (dále jen " ") domáhala zrušení v záhlaví citovaného výroku rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. -17 ze dne 30. ledna 2009 zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie v Praze č. j. CPR-13515/ČJ-2008-9CPR-C216 (dále jen "rozhodnutí Policie ČR") podané stěžovatelkou (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatelka vzala žalobu zpět poté, co Ministerstvo vnitra ČR v přezkumném řízení žalobou napadené rozhodnutí Policie ČR zrušilo.

Stěžovatelka nesouhlasí s nepřiznáním náhrady nákladů řízení její osobě. Především má za to, že k zastavení řízení došlo v důsledku jejího uspokojení nadřízeným správním orgánem Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, a vyskytla se tak v procesní situaci, která jí z důvodu jejího uspokojení zrušením napadeného rozhodnutí umožňuje přiznat náhradu nákladů řízení spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení. Dále stěžovatelka namítá, že ve srovnatelných případech jako je její tentýž soud rozhodl, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení. Tím, že stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů řízení jí měla být způsobena též majetková újma.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další přezkumnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem navíc není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí především z hlediska zachování ústavně zaručených práv, především pak práva na spravedlivý proces, opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález

sp. zn.

). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení

sp. zn.

nebo

sp. zn.

). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s y. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení .

V daném případě stěžovatelka vzala žalobu zpět poté, co Ministerstvo vnitra ČR v přezkumném řízení žalobou napadené rozhodnutí Policie ČR zrušilo, a navrhla, aby jí soud s ohledem na tuto skutečnost přiznal náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení je především závislý na úspěchu navrhovatele ve věci dle ustanovení . V daném případě zpětvzetí správní žaloby stěžovatelkou je ovšem podle náhledu Ústavního soudu založen důvod pro aplikaci ustanovení , věta druhá, které přiznává navrhovateli nárok na přiznání náhrady nákladů řízení, vzal-li podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno (návrh vzat zpět) pro uspokojení navrhovatele. Ústavní soud sdílí pochybnosti stěžovatelky o způsobu, jakým obecný soud v daném případě interpretoval ustanovení , neboť podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě bylo na místě stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení přiznat. Ústavní soud je však orgánem ochrany ústavnosti, který je povolán ke zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci pouze v případech, kdy shledal v jejich postupu nebo rozhodnutí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak již bylo konstatováno, nelze v každém porušení aplikovaného podústavního předpisu spatřovat zásah do ústavně zaručených práv a svobod odůvodňující derogační zásah Ústavního soudu. V daném případě má Ústavní soud za to, že rozhodnutí, jímž žádnému účastníku nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, stěžovatelku nepřiměřeně nezatíží a nepředstavuje tak zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod takové intenzity, která by derogační zásah Ústavního soudu vyžadovala.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu