Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1025/09

Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. U., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. , a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 11. 3. 2009, č. j. 1 KZV 217/2008-192, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 4. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná a d (dále jen " ").

Stěžovatel je stíhán spolu s dalšími pěti spolupachateli pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1c k § 250b odst. 1, 5 tr. zákona, jehož se měli dopustit účelovým (vědomé uvedení nepravdivých údajů) uzavřením hypotečního úvěru s Komerční bankou ve výši 8 000 000 Kč a následným vybráním hotovosti ve výši 7 500 000 Kč, čímž způsobili Komerční bance škodu ve výši 8 000 000 Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. byl stěžovatel vzat podle § 68 odst. 1 tr. řádu do vazby z důvodu § 67 písm. a, c tr. řádu. Tentýž soud následně usnesením ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. , zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že vazební důvody dle § 67 písm. a), c) nadále trvají. V záhlaví citovaným usnesením státní zástupce rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť podle § 72 odst. 1 tr. řádu u něho i nadále trvají důvody vazby útěkové a předstižné. O stížnosti stěžovatele (a obv. R. Z.) rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, poté co zrekapituloval dosavadní průběh řízení v jeho vazební věci, polemizoval zejména se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení a s právní kvalifikací jeho skutku. K napadeným usnesením stěžovatel pouze uvedl, že nejsou dostatečně přezkoumatelným způsobem odůvodněna, neboť okolnosti odůvodňující další trvání vazby jsou velmi stručně, nekonkrétně a nedostatečně rozvedeny, stejně jako důvody překročení základní tříměsíční vazební lhůty. Ve vztahu k usnesení městského soudu nadto stěžovatel uvedl, že se dostatečně nezabýval jeho námitkami vůči usnesení státního zástupce a naopak nepřípustně modifikoval skutečnosti důležité pro rozhodnutí, aniž by blíže specifikoval jakým způsobem. Ze shora uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení a s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o naplnění podmínek pro jeho ponechání i nadále ve vazbě, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že městské státní zastupitelství a městský soud vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Posoudit u jednotlivých případů konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků uvedených v , c) tr. řádu, s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování ( y ČR).

K námitce stěžovatele, že napadená usnesení nejsou dostatečně odůvodněna a jsou tedy nepřezkoumatelná, Ústavní soud konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. (srov. např. nález

sp. zn.

, N 225/39 SbNU str. 379). Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy ( y v návaznosti na tr. ř.). Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.

Naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a), c) tr. řádu městský soud spatřoval v několika skutečnostech, které blíže v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl (str. 4 - 5 usnesení). Zejména hrozba vysokého trestu odnětí svobody, trestní minulost stěžovatele, kdy jsou proti němu vedena další trestní stíhání, a obava z opakování trestné činnosti stěžovatele majetkového charakteru. Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu pak městský soud spatřoval zejména ve skutečnosti, že se stěžovatele v minulosti v souvislosti s dalšími trestními stíháními nepodařilo opakovaně předvolat a existuje tu odůvodněná obava, že by se stěžovatel na svobodě vyhýbal trestnímu stíhání a případnému trestu, který mu hrozí.

Z uvedeného vyplývá, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení (zejména v případě městského soudu) dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány ( ve spojení s a tr. řádu) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Trvání omezení osobní svobody stěžovatele se proto Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující y, jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel.

K námitce stěžovatele, že výše citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2008 o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby bylo vydáno, aniž by byl stěžovatel slyšen, je třeba konstatovat, že Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana, přičemž konstatoval, že institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

,

). Z těchto závěrů ovšem nelze vyvozovat povinnost soudu vždy konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s novými argumenty a námitkami obviněného, anebo aby zvážil již uplatněné argumenty z pohledu jejich možného odlišného hodnocení ve vztahu k plynoucímu času. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na slyšení, pokud se obecný soud seznámí s argumenty obviněného k důvodům vazby například v rámci rozhodování o prodloužení vazby, jako tomu bylo v posuzovaném případě, čímž byla případná absence slyšení stěžovatele před vydáním citovaného usnesení o jeho žádosti o propuštění z vazby zhojena.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2009

Jiří Nykodým

předseda senátu