Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 325/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti JINPO PLUS a. s., se sídlem Ostrava - Přívoz, Křišťanova 1113/2, IČ 253 57 182, zastoupené Mgr. Václavem Kokošínským, advokátem se sídlem Ostrava 1, Na Hradbách 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008 č. j. -76, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2006 č. j. -59 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2006 č. j. -32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle , odst. 3, a d (dále jen "") i a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s a y. Má za to, že omezení, k němuž se žalovaný v konkurenční doložce zavázal, bylo vymezeno dostatečně určitě a v souladu se zákonným zněním. Soudem přijatý "restriktivní, extenzivní a extrémní" výklad dle ní odporuje výslovné právní úpravě, která, pokud jde o vymezení práv a povinností obou stran, užívá pouze obecné pojmy. Požadavek, aby smluvní strany ve smlouvě o konkurenční doložce vyjádřily konkrétní činnost či konkrétní omezení, nebyl pojat ani do následné právní úpravy. Nadto stěžovatelka v žalobě konkrétně vyložila, v čem spočívalo porušení závazku žalovaného z konkurenční doložky, tím se však soudy nezabývaly ani své rozhodnutí v tomto směru náležitě neodůvodnily, přičemž ani neprováděly žádné dokazování. Závěry soudu prvního stupně označuje za nepřezkoumatelné, přičemž namítá extrémní nesoulad mezi těmito právními závěry a skutkovými zjištěními. Dle ní absence soudem požadovaných náležitostí konkurenční doložky nezakládá mezi účastníky žádnou nevyváženost, nerovnost a nespravedlnost. Takové smluvní ujednání považuje za platné už jenom proto, že obě strany uzavřely konkurenční doložku dobrovolně, včetně výše sjednané kompenzace. Má za to, že poměrně úzkému omezení z konkurenční doložky sjednané odškodnění odpovídá jako spravedlivé a vyvážené. Soudy citovaná judikatura na projednávaný případ nedopadá, neboť v dané věci protihodnota sjednána byla. Nová právní úprava , citovaná okresním soudem, není dle stěžovatelky závazná pro pracovně právní vztahy, vzniklé před její účinností. Nelze jí proto argumentovat a neplatnost doložky nezakládá. Jde o nepřípustnou retroaktivitu.

Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, která představovala smluvní pokutu za porušení závazku žalovaného z konkurenční doložky. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka coby zaměstnavatel a žalovaný coby její zaměstnanec uzavřeli dne 15. 4. 2002 dohodu o konkurenční doložce, v níž se žalovaný zavázal, že "pokud uzavře ode dne skončení pracovního poměru u stěžovatelky jakýkoli jiný pracovněprávní vztah nebo bude na vlastní účet vykonávat jinou výdělečnou činnost, nebude se jednat o činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání stěžovatelky, a to po dobu jednoho roku". Pro případ porušení se žalovaný zavázal zaplatit stěžovatelce smluvní pokutu 200.000,- Kč a stěžovatelka se zavázala vyplatit mu protihodnotou při skončení pracovního poměru jako odškodnění za dodržení závazku částku 40.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že ujednání o konkurenční doložce je pro svou neurčitost neplatné, neboť vymezení závazku žalovaného je velmi rozsáhlé a soutěžní povahu by tak mělo každé jednání žalovaného, který lze podřadit pod předmět podnikání stěžovatelky. Důvody neplatnosti shledal i v tom, že konkurenční doložka neobsahuje odpovídající kompenzaci a nerozlišuje se v ní mezi způsoby skončení pracovního poměru ani mezi výpovědními důvody.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě druhým napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že ujednání o konkurenční doložce je třeba chápat jako vzájemně vyvážený závazek, k němuž pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek sjednána smluvní pokuta, která však musí být přiměřená. S nesplněním tohoto požadavku zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že částku 40.000,- Kč nelze v daném případě považovat za dostatečnou protihodnotu závazku žalovaného. Dohodu o konkurenční doložce proto stejně jako soud prvního stupně posoudil jako absolutně neplatný právní úkon.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud třetím napadeným rozhodnutím s odkazem na ustálenou judikaturu odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i obsah spisového materiálu z hlediska tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda obecnými soudy podaný výklad ustanovení nepředstavuje zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochranau i Úmluvou. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, str. 371).

Obecným soudům nelze vytknout, že na daný případ aplikovaly ustanovení , , ve znění účinném do 30. 6. 2002 (dále jen ""), neboť pro posouzení věci je rozhodující doba sjednání konkurenční doložky (dne 15. 4. 2002). V této souvislosti není zřejmé, proč stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně napadá "soudem přijatý výklad " a proč soudům vytýká, že postupovaly nepřípustně retroaktivně, když nadto toto své tvrzení nijak nezdůvodňuje.

Podle aplikovaného ustanovení lze v pracovní smlouvě písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.

Výkladem "podmínek", za nichž lze od zaměstnance spravedlivě požadovat přijetí uvedených povinností, se Ústavní soud v minulosti již zabýval. Problematiku konkurenčních doložek obsažených v pracovních smlouvách uzavřených před novelou , která teprve výslovně upravila jejich existenci, řešil poprvé v nálezu

sp. zn.

Sb. (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, Sv. 4, nález č. 73, str. 197). V něm formuloval základní ústavněprávní východiska, která se promítají do posuzování těchto tzv. konkurenčních smluvních ujednání v rovině jednoduchého práva. Za podstatu posuzování těchto ujednání tehdy označil zachování rovnosti v právu podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost podle y na straně zaměstnavatele a zaměstnance. Přitom zdůraznil, že k hodnocení konkurenčních ujednání bude třeba přistupovat individuálně případ od případu, neboť na jedné straně stojí faktory jako úprava nekalosoutěžního jednání a porušení obchodního tajemství ochrany autorských práv, objevů, vynálezů a zlepšovacích návrhů a na druhé straně ukazatele jako délka doby pracovního poměru, délka doby závazku, povaha provozu, výše sjednané pokuty apod. Šlo o výčet demonstrativní, jenž měl poskytnout základní východiska při tehdejší absenci samostatné zákonné úpravy "konkurenčních doložek".

V usnesení ze dne 9. 3. 2006 Ústavní soud přezkoumával výklad ustanovení (začleněného do novely č. ), provedený obecnými soudy. Vyšel z názoru Nejvyššího soudu, vysloveného pro zákonem výslovně neupravené poměry před 1. 1. 2001 v rozsudku ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. , že ujednání o tzv. konkurenční doložce je svou povahou vzájemným závazkem, při němž si bývalí účastníci pracovněprávního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem; závazku zaměstnance využívat po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu musí odpovídat jiný závazek zaměstnavatele, který uvedené omezení kompenzuje, i z již zmiňovaného nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Konstatoval, že uvedené ustanovení se co do "podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat", připodobňuje k normám s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), jejichž výklad vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) neobstojí. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná. Uzavřel, že výkladu , jenž v něm zakotvenou podmínku vystihuje dovozenou "vyvážeností vzájemných práv a povinností" (viz shora) takový závěr nepochybně připínat nelze. Pak již jde jen o to, zda této "vyváženosti" odpovídají práva a povinnosti dotčených subjektů, jež byla v konkurenční doložce sjednána. Pokud soudy dospěly k závěru, že ujednání o konkurenční doložce je neplatné, neboť staví účastníky do nerovného postavení - závazku po stanovenou dobu (jednoho roku po skončení pracovního poměru) nevykonávat činnost totožnou s předmětem činnosti zaměstnavatele neodpovídala výše peněžitého protiplnění (v částce trojnásobku průměrného výdělku zaměstnance), Ústavní soud neshledal takový závěr protiústavním.

I v nyní posuzované věci obecné soudy mj. dovodily, že sjednané protiplnění v částce 40.000,- Kč nelze považovat za dostatečnou protihodnotu závazku žalovaného, aby využíval po skončení pracovního poměru u stěžovatele po dobu jednoho roku své odborné kvalifikace (získané absolvováním studia na fakultě metalurgie a materiálového inženýrství Vysoké školy báňské v Ostravě a výkonem práce obchodního referenta) jen v omezeném rozsahu, která by mu přinesla srovnatelný hospodářský prospěch v době trvání jeho závazku a kompenzovala mu omezení jeho práva na svobodnou volbu povolání a práva podnikat ve smyslu y, zejména s přihlédnutím k délce závazku a výši poskytované protihodnoty v porovnání s výší sjednané měsíční mzdy a smluvní pokuty. Uvedený závěr, vycházející z konkrétních skutkových zjištění, je výsledkem jejich legitimního výkladu práva, jimž vyložily dotčené ustanovení v duchu parametrů, k nimž se Ústavní soud vyjádřil ve shora zmíněném rozhodnutí, a v souladu i s ustálenou soudní judikaturou. Takový výklad nepřekračuje meze ústavnosti. Skutečnost, že se právní závěry soudů liší od představ stěžovatelky, není důvodem k zásahu Ústavního soudu.

Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv a svobod. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu