Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3069/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Luboše Smrčky, CSc., Lidická 969, Roztoky u Prahy, správce konkursní podstaty úpadce Geofyzika, a.s. se sídlem Boleslavská 11765, Nymburk, zastoupený JUDr. Pavlem Krýlem CSc., advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Křtinská 617, proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 2 č. j. -243 ze dne 12. 7. 2006, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -267 ze dne 27. 2. 2007 a rozsudku Nejvyššího soudu v Brně č. j. -292 ze dne 23. 9. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení odst. l a 3 d (dále jen ) a odst4 y ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na náhradu škody dle

Stěžovatel (správce konkursní podstaty úpadce Geofyzika, a.s.) se žalobou domáhal na žalovaném, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, náhrady škody ve výši 68 680 000 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2002, č. j. -47 o nařízení předběžného opatření. Krajský soud předběžným opatřením uložil stěžovateli mj. povinnost, aby se zdržel nabytí listinných akcií na majitele o jmenovité hodnotě 1 mil. Kč na jednu akcii, emitovaných společností SC International, a.s. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 6. 2002 k odvolání stěžovatele rozhodnutí krajského soudu změnil a návrh na předběžné opatření odmítl, neboť podle vrchního soudu návrh vykazoval vady, pro které nebylo možno pokračovat v řízení (akcie nejsou v návrhu dostatečně určitě specifikovány).

Stěžovateli však mezitím vznikla škoda, neboť předběžné opatření mu ve svých důsledcích znemožnilo realizovat výhodnou obchodní transakci s cennými papíry a splnit smluvní závazky vůči obchodnímu partnerovi, THE PRODUCT & SERVICE COMPANY (dále jen společnost TP). V této souvislosti ušel stěžovateli zisk ve výši 39 770 000 Kč a jako sankci musel obchodnímu partneru uhradit smluvní pokutu ve výši 20 910 000 Kč. Tím vznikla stěžovateli celková škoda ve výši 68 680 000 Kč.

Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že dle soudu prvního stupně nařízením předběžného opatření došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť správně měl být návrh na jeho vydání jako neurčitý odmítnut. Soud však dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady škody, neboť nebylo prokázáno, že stěžovatel uhradil smluvní pokutu oprávněné straně, ani že by stěžovatel skutečně získal nárokovaný ušlý zisk. Rovněž nebylo prokázáno, zda na účtu společnosti TP byla k dispozici potřebná finanční hotovost v době, kdy mělo dojít k prodeji akcií na základě předmětné opční smlouvy.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl však k závěru, že důvodem k zamítnutí žaloby je nedostatek pasivní legitimace žalovaného, neboť odpovědnost za újmy způsobené nařízením předběžného opatření nese navrhovatel. V posuzovaném případě je odpovědnost za způsobenou újmu dle ust. ve znění platném v rozhodné době (nyní odst.l o.s.ř) speciálním institutem procesního práva oproti úpravě obsažené v zákoně č. a jestliže se poškozený mohl domáhat náhrady újmy po navrhovateli předběžného opatření podle ust. , nemůže se domáhat náhrady škody z téhož důvodu podle po státu. Soud nařizuje předběžné opatření na základě navrhovatelem tvrzených a osvědčených skutečností, o nichž se zpravidla neprovádí dokazování a k nimž nemá žalovaný možnost se předem vyjádřit. Odpovědnost za výsledek řízení tak do značné míry závisí na tom, kdo nařízení předběžného opatření navrhl. Odpovědnost podle je přitom koncipována šířeji, neboť navrhovatel předběžného opatření odpovídá nejen za škodu, nýbrž i za jiné újmy, a to nejen žalovanému, nýbrž všem, kterým vznikne předběžným opatřením újma.

Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Z vyplývá, že odpovědnost za škodu nebo jinou újmu způsobenou nařízením předběžného opatření logicky nese ten, kdo o nařízení požádal, a to bez zřetele k tomu, zda předběžné opatřeni bylo nařízeno při splnění všech zákonem požadovaných podmínek či nikoli. Podstatné je jen to, že k zániku či zrušení předběžného opatření došlo z jiného důvodu, než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno.

Zákonná úprava odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, vychází z (nevysloveného leč zřejmého) předpokladu, že zvláštní úprava obsažená v právních předpisech, na jejichž základě bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, nezakládá ve stejném nebo i širším rozsahu odpovědnost jiného subjektu. Stát tedy nenese odpovědnost za škodu vzniklou činností, která je výkonem státní správy, tam kde příslušný zákon přičítá odpovědnost za výsledek takové činnosti tomu, kdo ji podnítil ("navrhovateli"), bez zřetele k tomu, zda výsledku (zpravidla rozhodnutí) bylo docíleno v souladu se zákonem (zda šlo o rozhodnutí "správné") nebo v rozporu s ním (zda šlo o rozhodnutí, jež bylo následně změněno či zrušeno a tudíž o rozhodnutí "nezákonné" ve významu přisuzovaném tomuto pojmu ) Nejvyšší soud svou argumentaci v tomto směru v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl a odkázal na srovnatelnou úpravu v , a

Nejvyšší soud se zabýval i zjištěním, zda nařízením předběžného opatření (resp. jeho neodmítnutím) mohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu. Z tohoto hlediska shledal vnitřní rozpornost argumentace jak soudu prvního stupně, tak i stěžovatele. Byla-li totiž způsobena škoda předběžným opatřením nařízeným rozhodnutím soudu prvního stupně a odklizeným rozhodnutím odvolacího soudu, pak v žádném případě nelze uzavřít, že nařízením předběžného opatření "došlo ke vzniku nesprávného úředního postupu".

Oporu v zákoně nemá ani úvaha stěžovatele, podle níž by stát odpovídal za škodu, jen kdyby odvolací soud změnil usnesení o nařízení předběžného opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítne (jako v tomto případě), a nikoli již tehdy, změní-li odvolací soud usnesení o nařízení předběžného opatření tak, že návrh na jeho nařízení zamítne. Kdyby mělo platit, že odpovědnost státu podle je dána v prvním případě, pak by nutně musela být dána i v případě druhém (v režimu by měněné rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nezákonné v obou popsaných situacích).

Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vznáší námitky proti závěru, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady škody. Tvrdí, že soud špatně zhodnotil zjištěný skutkový stav a vyvrací z něj soudem odvozené právní závěry. Zejména však zdůrazňuje, že zamítnutí nároku na ušlý zisk, které zdůvodnil soud údajnou neprůkaznosti prohlášení banky UEB Švýcarsko o solventnosti společnosti TP, bylo pro stěžovatele zcela překvapivé, neboť v průběhu řízení soud, ani žalovaný, prohlášení švýcarské banky nikdy nezpochybnili. Stěžovatel nebyl v tomto směru poučen ve smyslu ust. odst. l , aby svá tvrzení ohledně solventnosti společnosti mohl doplnit.

Ve vztahu k rozsudkům Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že odpovědnost za škodu nese stát ve smyslu , protože v daném případě nemělo být předběžné opatření soudem první instance vůbec vydáno, neboť jak je výslovně uvedeno v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, který návrh na předběžné opatření vůči stěžovateli odmítl, pro vydání navrhovaného předběžného opatření nebyly splněny zákonné podmínky. Návrh ČSOB a.s. na vydání předběžného opatření tedy nesplňoval základní náležitosti, byl proto nezpůsobilý vyvolat zamýšlené procesně právní účinky a soud měl tento návrh podle ust. odst. l odmítnout. Krajský soud tak rozhodl ve věci předběžného opatření v rozporu se zákonem a za takové rozhodnutí nese stát odpovědnost.

Ustanovení dle stěžovatele pojí povinnost navrhovatele předběžného opatření k náhradě případné újmy tomu, komu předběžným opatřením vznikla, se zánikem nebo se zrušením předběžného opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno. V ustanovení jsou důvody zániku předběžného opatření taxativně vyjmenovány a podle zruší předseda senátu předběžné opatření, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Z uvedeného je podle stěžovatele patrno, že odmítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření Vrchním soudem v Olomouci nelze podřadit případům zániku nebo zrušení předběžného opatření, taxativně vyjmenovaným a definovaným v ustanovení Dle o.s.ř má o náhradě újmy způsobené předběžným opatřením rozhodnout na návrh poškozeného soud, který nařídil předběžné opatření. Podle stěžovatele však lze stěží předpokládat, že by zákonodárce svěřoval toto rozhodnutí uvedenému soudu i v případech, kdy soud vznik újmy sám způsobil svým nesprávným rozhodnutím.

Stěžovatel je proto přesvědčen, že soudy interpretovaly zákonná ustanovení, zejména ust. a příslušná ust. o odpovědnosti státu, takovým způsobem, který stěžovateli upírá u garantované právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem a přesouvá tuto povinnost náhrada škody na soukromoprávní subjekt.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu u ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Klíčovou otázkou pro posouzení projednávané věci bylo zjištění, zda žalovaný je pasivně legitimován, tj. zda je v projednávaném případě možné aplikovat ust. , či zda se jedná o případ podřaditelný pod příslušná ustanovení

V tomto směru se dle Ústavního soudu s danou problematikou podrobným a vyčerpávajícím způsobem vypořádal jak odvolací, tak Nejvyšší soud. Nejvyšší soud se přitom opodstatněně věcí zabýval z hlediska svých pravomocí, neboť se jednalo o otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou, a je to právě Nejvyšší soud, kterému přísluší výklad jednoduchého práva a sjednocování judikatury obecných soudů. Ústavní soud by byl oprávněn posuzovat výklad jednoduchého práva pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod. O takový případ se však v dané věci nejedná. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky i věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Nejvyšší soud posuzoval věc ze všech aspektů včetně systematického začlenění odstavce 3 v ustanovení a jeho návaznosti na odstavce 1 a 2 tohoto ustanovení z hlediska vývoje právní úpravy dopadající na projednávanou věc. Se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) se Nejvyšší soud vypořádal, uvedl, proč na jeho argumentaci není možné přistoupit a své právní závěry patřičně odůvodnil. Ústavní soud má za to, že postačí na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutí odvolacího soudu, odkázat, aniž by bylo třeba argumentaci tam blíže rozvedenou pro nadbytečnost duplicitně opakovat.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává. Právní závěr, dle nějž zákonná úprava obsažená v , která přičítá odpovědnost za újmy vzniklé předběžným opatřením navrhovateli předběžného opatření, je úpravou zvláštní, jež vylučuje obecnou úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, obsaženou v zákoně č. , je závěr nevybočující z mezí ústavností, který vyplývá z platné právní úpravy.

Ústavní soud závěry obecných soudů pouze doplňuje v tom smyslu, že odpovědnost státu podle by mohla přicházet v úvahu jen tehdy, kdyby se ze strany soudu jednalo o svévolné rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, např. tehdy, bylo-li by předběžné opatření vydáno bez návrhu nebo na základě návrhu nejen neadekvátního věci, ale i zcela neracionálního a obecně se vymykajícího možnosti takový návrh vůbec považovat za vážný, kdy jeho vydání by ze strany soudu tak bylo očividným excesem. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2009

Stanislav Balík

předseda senátu