Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3126/08

Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Švecem, advokátem v Praze, Holečkova 29/657, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 3. 2006 č. j. -1420, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 11. 2007 č. j. -2631 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 8. 2008 č. j. -2818, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 12. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele soudy porušily , , a d, dále jen "Listina", a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.

Stěžovatel byl obžalován z trestného činu útoku na veřejného činitele dle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Okresní soud z provedeného dokazování (výslech svědka - poškozeného a dalších tří svědkyň) dospěl k závěru, že stěžovatel se dopustil jednání v obžalobě popsaného (vyjma toho, že namísto nožem měl napadnout šroubovákem), avšak zprostil stěžovatele obžaloby pro nepříčetnost dle § 226 písm. d) trestního řádu.

Stěžovatel a další čtyři oprávněné osoby (sestry stěžovatele) podali odvolání, v nichž argumentovali pro zproštění obžaloby dle § 226 písm. a) trestního řádu (skutek se nestal). Krajský soud všechna odvolání zamítl pro nedůvodnost, když se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu, a to jak ohledně naplnění znaků kvalifikovaného trestného činu útoku na veřejného činitele, tak ohledně nepříčetnosti stěžovatele v době jednání.

Stěžovatel podal dovolání z dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy se dostatečně nezabývaly otázkou, zda se stal skutek. Stěžovatel je přesvědčen, že z důkazů provedených nelze mít nade vší pochybnost za prokázané, že se žalovaného jednání dopustil. Uvedl, že výpovědi poškozeného a dalších svědků jsou nekonsistentní a nevěrohodné (výpověď poškozeného a svědkyně J. K.), když nebyla shoda o tom, zda napadl poškozeného nožem, šroubovákem, či zda vůbec měl nějakou zbraň. Při pečlivém hodnocení důkazů by musely soudy dojít k závěru, že se stěžovatel skutku nedopustil, a to přinejmenším s ohledem na zásadu in dubio pro reo. Soudy učiněné hodnocení důkazů nemá, dle stěžovatele, oporu v provedených důkazech.

Dále stěžovatel namítl, že se soudy nezabývaly otázkou naplnění materiální stránky trestného činu, a opomenuly § 88 odst. 1 trestního zákona v rámci kvalifikace vyšší trestní sazbou.

Podle stěžovatele se soudy také nezabývaly otázkou oprávněnosti zásahu poškozeného (policisty), který měl vniknout na pozemek domu nezákonně.

Nejvyšší soud, dle stěžovatele, postupoval přepjatě formalisticky, když odmítl stěžovatelovo dovolání.

Stěžovatel také namítl porušení a y tím, že prvostupňový rozsudek byl vydán až po devíti letech od podání obžaloby a stěžovatel byl po tuto dobu vystaven trestnímu stíhání.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V daném případě však Ústavní soud porušení těchto garantovaných práv (zejména práva na spravedlivý proces) neshledal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl tytéž námitky jako v odvolání a dovolání, resp. v rámci své obhajoby. Obecné soudy se však evidentně otázkou naplnění všech znaků kvalifikovaného trestného činu útoku na veřejného činitele zabývaly a vyjádřily se také k materiální stránce trestného činu. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr soudů, že skutek se stal, a to tím, že se po Ústavním soudu domáhá nového (jiného) hodnocení důkazů. Ústavní soud však není prvostupňovým či odvolacím soudem a není tak povolán k hodnocení důkazů; zásada volného hodnocení důkazů (v návaznosti na zásadu ústnosti a bezprostřednosti) je doménou obecných soudů. K provedeným důkazům (včetně výpovědi poškozeného a výpovědi svědkyně J. Kafkové) se vyjádřil shodně prvostupňový a odvolací soud, když dospěly ke shodným skutkovým závěrům (žalovaný skutek se stal), a nad rámec dovolání se vyjádřil k souladu skutkových zjištění nižších soudů s provedeným dokazováním také Nejvyšší soud. Právo na spravedlivý proces garantuje, že soudy nebudou postupovat libovolně, ale budou se řádně zabývat provedenými důkazy a tyto zákonným způsobem hodnotit; není však garantem automatického úspěchu obhajoby. Pokud se stěžovatel domáhá zásady in dubio pro reo, z napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že soudy po provedeném dokazování pochybnosti neměly, když svůj závěr o existenci žalovaného skutku opřely o více provedených důkazů (na rozdíl od stěžovatele v nich neshledaly zásadní rozpory).

Ústavní soud nepovažuje, na rozdíl od stěžovatele, postup Nejvyššího soudu za formalistický, když dovolací soud se řádně a přehledně vypořádal jak s uplatněným dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, tak následně s jednotlivými námitkami v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Vyjádřil se k materiální stránce trestného činu (v rámci kvalifikované skutkové podstaty) a nad rámec dovolání také krátce ke skutkovým závěrům nižších soudů. Zčásti shledal dovolání nepřípustným (část námitek neodpovídala dovolacímu důvodu uplatněnému) a zčásti neopodstatněným (řádnými námitkami se v rámci své pravomoci zabýval). K tomu je třeba dodat, že stěžovatel ani neuvedl, v čem spatřuje postup dovolacího soudu příliš formalistickým; toliko uvedl, že odmítnutí dovolání pro neopodstatněnost bylo formalistické.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soudy nezabývaly oprávněností zásahu poškozeného (policisty) na pozemku, z napadených rozhodnutí se nepodává, že by stěžovatel tuto námitku vznesl ve svém odvolání či dovolání. Tato námitka je proto nepřípustná ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""), neboť pro ústavní stížnost platí zásada subsidiarity (formální i materiální/námitková) a obecným soudům nebyla dána možnost se k takovému tvrzení vyjádřit. Toliko v odvoláních dvou oprávněných osob (sester stěžovatele) je namítáno spáchání trestného činu jinými osobami (včetně poškozeného), k tomuto odlišnému tvrzení (resp. "obvinění") se však dostatečně vyjádřil odvolací soud.

Za nepřípustnou považuje Ústavní soud také námitku stěžovatele o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ( ). Stěžovatel tvrdí, že prvostupňový rozsudek byl vydán (až) po 9 letech od podání obžaloby. Z napadených rozhodnutí se podává, že trestní věc stěžovatele byla skončena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti poukazuje na porušení jeho práv v důsledku průtahů trestního (resp. konkrétně prvostupňového) řízení ve fázi, kdy řízení před obecnými soudy již bylo skončeno. Nabytím účinnosti , kterým se (mimo jiné) mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí ( věta třetí, věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ( uvedeného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané y a y, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007,

sp. zn.

, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud rovněž podotýká, že z ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatel nějak brojil proti tvrzené nečinnosti prvostupňového soudu v průběhu samotného trestního řízení. Účelem a smyslem právní úpravy a procesních prostředků proti nečinnosti (včetně případné ústavní stížnosti) je přitom zabránit aktuálním průtahům řízení a zákonnými prostředky a instituty donutit orgány veřejné moci (zde soudy) konat tam, kde dochází k nepřiměřeným a neodůvodněným průtahům. Ohledně zákonných prostředků proti nečinnosti (od podání obžaloby proti stěžovateli) Ústavní soud poukazuje na , o soudech a soudcích, ve spojení se , o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, a následně na , o soudech a soudcích, a rovněž na institut ústavní stížnosti [ a ].

S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud podle a odst. 2 písm. a) a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu