Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 976/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů a) I. V., zastoupeného JUDr. Hanou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, a b) O. V., zastoupeného JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čapkovského 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, čj. -72, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti v záhlaví označenému usnesení, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v a 37 odst. 2 d a v y ČR. Podstatou jejich ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, že odvolací soud posoudil náhradu nákladů řízení podle , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Naopak stěžovatelé se ztotožňují se závěrem soudu I. stupně, jenž náhradu nákladů řízení posoudil podle citované vyhlášky, neboť předmět sporu byl jednoznačně ocenitelný penězi. Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že jeho odůvodnění připouští aplikaci citované vyhlášky pouze jako jednu z možností, neboť používá formulaci "...tuto právní věc lze podřadit pod tzv. ostatní případy...", z kteréžto věty stěžovatelé zdůrazňují slovo "lze". Konečně namítají, že odvolací soud vnesl do odůvodnění rozhodnutí nejasno, odkázal-li na advokátního tarifu.

Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze jako soud odvolací ve výroku pod bodem I. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem II. tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit prvnímu žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 7465,85 Kč a druhému žalovanému částku 6350 Kč (prvním a druhým žalovaným byli stěžovatelé v této věci); ve výroku pod bodem II. odvolací soud potvrdil výrok pod bodem III. rozsudku soudu I. stupně; ve výroku pod bodem III. vyslovil, že žalobkyně a třetí žalovaná nemají proti sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud zrekapituloval, že soud I. stupně rozsudkem zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobu na určení, že zůstavitel dlužil ke dni své smrti žalobkyni částku 15 000 000 Kč a žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovateli a) náklady řízení ve výši 292 383 Kč a stěžovateli b) 246 300 Kč. K tomu odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně rozhodoval o náhradě nákladů řízení správně podle , avšak ne zcela přesně odkázal na advokátního tarifu (správně ), neboť aplikace tohoto zákonného ustanovení není případná. S ohledem na předmět sporu je třeba užít citované vyhlášky; předmětem řízení byla totiž žaloba o určení existence pohledávky po zůstaviteli, a tuto právní věc lze podřadit pod tzv. ostatní případy, na které pamatuje právě advokátního tarifu (pozn. Ústavního soudu: jde o zjevnou písařskou chybu; správně má být uvedena ).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Ve vztahu k nákladům řízení z toho vyplývá - jak již rovněž mnohokráte Ústavní soud zdůraznil -, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě (např. nález

sp. zn.

). Rozhodování o nákladech řízení je však integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp.zn.

, www.judikatura.cz). V souzené věci však Ústavní soud takový zásah do principů spravedlivého procesu neshledal.

Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá na racionální a dostatečně vyčerpávající argumentaci, kterou nejsou námitky stěžovatelů způsobilé jakkoliv vyvrátit. To platí jak pro rovinu ústavněprávní, v níž jakákoliv argumentace v ústavní stížnosti v podstatě chybí, tak i pro rovinu jednoduchého práva. Na této úrovni je v prvé řadě nutno odmítnout argumentaci slovem "lze" a nesprávnou citací advokátního tarifu, místo ["...lze podřadit pod tzv. ostatní případy, na které pamatuje právě ust. advokátního tarifu..."], neboť jde o ryze formalistické slovíčkaření, založené na vytržení části jediné věty z kontextu celého odůvodnění rozhodnutí. Pokud by stěžovatelé četli pozorně odůvodnění napadeného usnesení, bylo by i jim zřejmé, že slovem "lze" se nevyjadřuje jedna z variant, ale závěr, že se právě tohoto ustanovení má v souzené věci použít, a dále že v případě odkazu na advokátní tarif jde o zjevnou písařskou chybu, která však právě v souvislosti s celým odůvodněním nenechává nejmenších pochyb, že odvolací soud měl na mysli

Závěrům odvolacího soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout ani po věcné stránce. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( ). Tímto zvláštním předpisem je již citovaná Ustanovení této vyhlášky, jehož se dovolávají stěžovatelé a z nějž vyšel i soud I. stupně, se použije "ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění". Předmětem řízení v souzené věci však nebylo zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění (tedy dání, konání, strpění, nebo zdržení se něčeho), ale určení existence pohledávky zůstavitele; žalobkyně se tedy nedomáhala plnění, ale žalovala na určení existence práva. Krom toho je dále nutno podotknout, že sám navíc zdůrazňuje, že jej lze použít pouze tehdy, "není-li stanoveno jinak". I z tohoto pohledu (tj. i kdyby byl velmi extenzivně vyložen pojem plnění v ) by měl přednost citované vyhlášky, jenž se výslovně vztahuje na případy určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a to bezpochyby bez ohledu na to, zda právo, které má být určeno, je nebo není penězi ocenitelné. Posoudil-li proto odvolací soud odměnu za zastupování podle , přičemž svůj závěr v odůvodnění řádně vyložil, nelze v tom spatřovat jakýkoliv projev libovůle, svévole, extrémního rozporu s principy spravedlnosti, či jiný zásah do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 28. dubna 2009

František Duchoň

předseda senátu