Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 942/09

Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čs. legií 172, 339 01 Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009 č. j. -231 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2006 č. j. -218, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující po odstranění vad i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v d (dále jen "").

Okresní soud v Klatovech svým rozsudkem ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. zamítl stěžovatelovu žalobu na náhradu škody proti České republice o 94 960 000 Kč. Škoda mu měla vzniknout tím, že mu po roce 1973 státní orgány tehdejší ČSSR zabránily vycestovat do Austrálie, jejímž občanem se stal po emigraci v roce 1968. Na základě toho vyčíslil stěžovatel škodu ze ztráty příjmů, ze ztráty důchodů, ze ztráty práva na domov a svobodný pobyt a ze ztráty způsobené nezákonným rozhodnutím o odebrání řidičského průkazu.

Krajský soud v Plzni jakožto soud odvolací tento rozsudek potvrdil, dovolací soud ovšem rozsudek odvolacího soudu zrušil, neboť odvolací soud nedostatečně posoudil otázku promlčení nároků. Následně Krajský soud svým rozhodnutím ze dne 11. 12. 2006 sp. zn. rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil a dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem v záhlaví citovaným usnesením odmítnuto. Jak ve svém rozhodnutí uvádí Nejvyšší soud, rozhodnutí odvolacího soudu "respektuje závazný právní názor dovolacího soudu a vychází ze závěru, že podal-li žalobce žalobu dne 13. 6. 2000, jsou v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby podle promlčeny všechny nároky na náhradu škody, o jejichž vzniku se žalobce dozvěděl před 13. 6. 1997."

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud pochybil nejen v hodnocení právní otázky promlčení, ale též v tom, že se opakovaně vyhnul otázce hodnocení práva komunistického režimu, a tak přispěl minimálně k nepřesvědčivosti svého rozhodnutí.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Závěr obecných soudů, tj. že v daném případě již došlo k promlčení nároků na náhradu škody, lze ústavně aprobovat. Obecné soudy ústavně přijatelně posoudily klíčovou otázku počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí doby dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, kterou je třeba odvíjet od "vědomosti žalobce o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni také stát odpovídá, nikoliv od vědomosti žalobce o nesprávném úředním postupu samotném, tj. od vědomosti, že nastala škodná událost" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006 č. j. -176). Teoreticky by bylo lze uvažovat o nemravnosti námitky promlčení, v daném případě ovšem nelze přehlédnout skutečnost, že se stěžovatel choval značně nezodpovědně, když se v roce 1974 vrátil do ČSSR a spoléhal, že se mu nic nestane, přičemž v roce 1971 byl odsouzen pro trestný čin opuštění republiky. Nelze též přehlédnout to, že stěžovatel postupoval po roce 1989 značně liknavě s uplatňováním svého nároku na náhradu škody. Na základě výše řečeného tudíž Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy nemýlily v tom, že promlčení nároků na náhradu škody je dáno.

Toliko jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že stěžovateli je bezpochyby nutno přisvědčit, že tehdejší právo je nutno vykládat ve světle současných ústavních principů. Ostatně již v roce 1993 Ústavní soud judikoval, že "česká akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se "starým právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem" (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, N 1/1 SbNU 1)." V daném případě je avšak klíčová a postačující pro řešení daného případu právní otázka promlčení, v jejímž řešení nelze obecným soudům nic vytknout. Ústavnímu soudu se nicméně jeví jako nezbytné upozornit na to, že proti hodnotově založené interpretaci (tehdejšího) jednoduchého práva jdou některá konstatování obecných soudů: tak např. zcela absurdní je právní názor odvolacího soudu (obsažený jak v rozsudku ze dne 23. 6. 2003 č. j. -139, tak v modifikované verzi v rozsudku ze dne 11. 12. 2006 sp. zn. ) plně schvalující svévolný postup normalizačních orgánů totalitní moci a odhlížející ode všech historických aspektů daného problému, podle kterého, pokud právní řád dovoloval, aby byl cestovní doklad odňat, tak takový postup státních orgánů vylučuje protiprávnost či nesprávnost úředního postupu.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatel domáhal náhrady škody dle a promlčení v daném případě již bylo dáno, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že v postupu obecných soudů nenalezl taková pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. V projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal dostatečný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv ( písm. d)y a ), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou

ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2009

Jiří Nykodým

předseda senátu