Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
62151.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 1480/08
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. S., právně zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Nábřeží 599, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2008 sp. zn. 22 Cdo 2394/2006 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 59 Co 210/2004 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 , právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky jako žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice (žalobkyně) k předmětným nemovitostem, a bylo rozhodnuto o tom, které nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví stěžovatelky a které do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice.
Ve věci se jednalo již o čtvrté rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž soud rozhodl jinak, než v rozhodnutí předchozím, kterým byla žaloba zamítnuta. Předchozí rozsudek byl zrušen usnesením krajského soudu, který v něm vyslovil závazný právní názor a dovolání bylo tedy přípustné podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř.
Stěžovatelka v celém řízení zpochybňovala existenci a velikost podílů podílového spoluvlastnictví s vedlejší účastnicí k pozemkům parc. č. 2865/11 a st. parc. č. 531, dále namítala neexistenci podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 2865/13 a vytýkala rozpory ve výměrách. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice nabyla podíly na parc. č. 2865/11 a st. parc. č. 531 neoprávněně, neboť u těchto nemovitostí byl správný spoluvlastnický podíl účastnic rovný (1/2), přičemž vedlejší účastnici obecné soudy uznaly podíl vyšší. K parc. č. 2865/13 nemohla nabýt vedlejší účastnice žádné spoluvlastnické právo, jelikož tuto parcelu nabyla kupními smlouvami a dědictvím po otci výlučně stěžovatelka. Obecnými soudy nebylo možno rozdělit spoluvlastnictví mezi stěžovatelku a vedlejší účastnici způsobem, jak učinily, neboť tvrzené výměry stěžovatelky a vedlejší účastnice neodpovídají skutečnosti. Jiné výměry nemovitostí, jichž se stěžovatelka dovolává, se měly projevit ve způsobu reálného rozdělení spoluvlastnictví. Nižší výsledný podíl vedlejší účastnice měl nalézt odraz ve výroku o rozdělení spoluvlastnictví, příp. vést k přikázání vlastnictví stěžovatelce.
Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do svého práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listin y. Na pozemcích, u nichž dochází ke zrušení spoluvlastnictví, provozuje stěžovatelka zahradnictví, k čemuž využívá všechny objekty, neboť jde o funkčně provázaný areál. V případě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví způsobem, jak jej provedly obecné soudy, nebude stěžovatelka schopna svou živnost provozovat (jde o devět skleníků a stěžovatelka nabyla pouze tři). V rámci oceňování spoluvlastnictví nebyly řádně oceněny skleníky a vedlejší účastnici se tak dostalo majetkového prospěchu, aniž by k této skutečnosti soud přihlédl při způsobu peněžního vypořádání. I znalec uvedl, že rozdělení bude znamenat omezení funkčnosti jednotlivých částí a jejich zprovoznění si vyžádá těžko odhadnutelné investice. Podle územního plánu budou pozemky protnuty plánovanou stavbou komunikace a provozování zahradnictví na dvakráte rozdělených pozemcích nebude možné. Při posouzení všech shora uvedených okolností je otázkou, zda rozdělení spoluvlastnictví bylo provedeno v souladu s požadavky ústavněprávních předpisů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že provozuje na pozemcích a ve sklenících zahradnictví, tj. živnost která představuje pro ni jediný zdroj příjmů, což představuje "účelné využití věci", jak o něm hovoří ust. § 142 odst. 1 věta druhá obč. zák. Vztah stěžovatelky k předmětům spoluvlastnictví je velmi silný, avšak nebyl obecnými soudy nikterak zhodnocen. Dle stěžovatelky "rozdělení věci není dobře možné" a nemovitosti měly být přikázány do jejího výlučného vlastnictví s tím, že by byla povinna k náhradě vůči vedlejší účastnici. Takovýto postup by měl oporu rovněž v imperativu předposlední věty citovaného ustanovení, dle nějž má soud přihlédnout k účelnému využitím věci. Ve směru těchto zákonných kautel však odvolací soud věci nevěnoval žádnou pozornost a spoluvlastnictví rozdělil, aniž by přihlédl k provozování živnosti, chráněné či. 26 odst. 1 Listin y, tj. dosahující intenzity ústavněprávní ochrany.
V ústavní stížnosti navrhla stěžovatelka rovněž odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústav y), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústav y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy (opakovaně), a se kterými se obecné soudy, včetně soudu dovolacího, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, vypořádaly. Uvedené se týká jak argumentace ohledně zpochybnění spoluvlastnického podílu vedlejší účastnice k pozemku parc. č. 2865/13, tak zpochybnění velikosti podílů k pozemku parc. č. 2865/11 a pozemku st. parc. 531. S ohledem na skutečnost, že věc byla skutkově poměrně složitá a soudy rozhodovaly několikrát, lze dovodit, že se věcí zabývaly pečlivě a provedly rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěly k právním závěrům, kterým nelze ničeho vytknout.
Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku rovněž podrobně vyjádřil k otázce reálného rozdělení předmětných nemovitostí s ohledem na velikost spoluvlastnických podílů a jejich účelného využití. Rovněž vyložil, z jakých důvodů nepovažuje za opodstatněnou námitku stěžovatelky ohledně omezení jejího práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listin y; uvedl, že "žalovaná ke svému podnikání užívala dosud nemovitosti, které nejsou jen jejím výlučným vlastnictvím, ale které vlastnila společně se žalobkyní, a to dokonce bez jejího souhlasu" a "i žalobkyně má právo, aby podnikala v oboru zahradnictví, který vystudovala".
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře vysvětlil, že porušením čl. 36 odst. 1 Listin y není neúspěch účastníka ve sporu, protože žádné ústavně zakotvené právo procesní úspěch účastníka nezaručuje a ani zaručovat nemůže, ale je jím skutečné porušení zásad spravedlivého procesu v projednávané věci. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listin y, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná. Tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Protože Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť k takovému postupu neshledal relevantní důvody dle § 79 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu