Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 712/09

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Dědická 14, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 25. 3. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva a svobody, jež jsou mu garantována zejména a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ke skutkovému stavu možno uvést, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. bylo podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 7. 2008 č. j. -277, kterým byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."), kdy podle zjištění soudu v době od 16. 6. 2005 do 14. 2. 2006 vylákal na základě různých nepravdivých tvrzení od poškozeného postupně v různých částkách finanční hotovost v celkové výši 245.000,- Kč s příslibem splatit je v dohodnutých termínech. Dne 14. 2. 2006 pak pod nepravdivou záminkou převzal dalších 110.000,- Kč s tím, že za ně nakoupí pro sebe a pro poškozeného akcie Čokoládoven Orion. Učinil tak však s vědomím, že s ohledem na svou špatnou finanční situaci nebude moci půjčenou hotovost splatit ve stanovených termínech, ani v dalším dohodnutém termínu do 30. 3. 2006, přičemž zmíněný dluh do rozhodnutí Krajského soudu v Brně v plné výši neuhradil, když dne 23. 5. 2007 prostřednictvím České pošty poškozenému poukázal 193.200,- Kč.

Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému škodu ve výši 161.800,- Kč. Se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ústavní stížnost upozorňuje především na nevěrohodnost poškozeného, který prý bezostyšně lže. Dále se v ústavní stížnosti připomíná, že se soudy vůbec nevypořádaly s námitkami a podněty stěžovatele na doplnění dokazování, když stěžovatel podle svého názoru nedostal dostatečnou možnost, ve srovnání se státním zástupcem, aby mohl v soudním řízení obhajovat svá tvrzení.

Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i vyžádaný spis nalézacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ač stěžovatel v úvodu "argumentační části" své ústavní stížnosti deklaruje respekt ke specifickému postavení Ústavního soudu, z něhož pro tento soud plynou přesně stanovené podmínky, kdy může svojí jurisdikcí zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, zjevně ho ve svém podání - tedy v ústavní stížnosti - nerespektuje.

Proto i v případě právě projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281).

Podle článku 90 y ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Princip rovnosti účastníků neznamená, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být v určitém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele porušena nebyla. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu