Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 837/09

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Hráského 406, 256 18 Benešov, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008 č. j. -35 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 11. 2007 č. j. -26, spojené s návrhem na zrušení věty prvé , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že "I. uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v y základních práv. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takové rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené , odst. 1y. II. Rozhodnutí soudu, které se opírá o právní úpravu, která není platná a účinná v době vydání jeho rozhodnutí bez toho, aby tento postup vyplýval ze zvláštního právního předpisu je porušením , odst. 3y. III. Věta první ustanovení z. č. se ruší." Dále se stěžovatel domáhal (bod V. petitu) zrušení v záhlaví uvedeného usnesení obvodního soudu v jeho výroku III., jakož i rozhodnutí městského soudu v celém rozsahu (bod IV. petitu). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s názory obsaženými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. , podobně jak tomu učinil v mnoha svých ústavních stížnostech (z poslední doby srov. např. usnesení

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

dostupné na http://nalus.usoud.cz/), v nichž použil obdobnou argumentaci.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 byla zastavena exekuce nařízená týmž soudem usnesením ze dne 5. 4. 2002 č. j. -4 a současně byla povinnému uložena povinnost splatit stěžovateli jakožto soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3 915 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že oprávněná osoba je povinna zaplatit náklady exekuce ve výši 345 Kč k rukám stěžovatele a povinný je povinen zaplatit náklady exekuce ve výši 3 570 Kč k rukám stěžovatele (výrok I.). Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky bylo usnesení soudu I. stupně změněno jen tak, že výše nákladů činí 2 745 Kč, jinak se toto usnesení potvrzuje (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo dále přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky v souvislosti s náklady exekuce zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž mnohé reagovaly na ústavní stížnosti podané stěžovatelem (ústavních stížností stěžovatele přitom již bylo více než 50). Není důvodu, aby Ústavní soud svou dosavadní judikaturu měnil.

Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je především nesouhlas se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, v němž Ústavní soud konstatoval, že "není porušením a y, jestliže obecný soud v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z hlediska stěžovatelovy argumentace o stejném postavení soudního exekutora a soudce postačuje plně odkázat na odůvodnění výše citovaného stanoviska, ve kterém Ústavní soud jasně vyslovil právní názor, že "skutečnost, že zákon - exekuční řád - přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, nezakládá rovné postavení soudce a exekutora." Tímto stanoviskem je Ústavní soud vázán a neexistuje žádný důvod, proč by se Ústavní soud měl od názorů vyslovených v tomto stanovisku pléna odchýlit. Nesouhlas se stanoviskem není důvodem, aby Ústavní soud již užitou argumentaci, která se plně na případ stěžovatele vztahuje, rozváděl, proto na ni pouze odkazuje.

V poměru k bodu IV. a V. stěžovatelova petitu, tj. ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ). Pro takový zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě důvod nenašel a rozhodnutí obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Pokud stěžovatel namítá, že soud ohledně výše jeho režijních nákladů rozhodl v rozporu s novelizovaným zněním , pak Ústavní soud musí konstatovat, že odvolací soud podrobně vyložil, proč podle novelizovaného znění nebylo možné v projednávané věci postupovat. Jeho závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Ústavní soud proto ani v tomto případě neshledal jakékoli porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a tudíž věcného projednání neschopná, odpadla tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení věty první ustanovení (srov. usnesení

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 351).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2009

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu