Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2613/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem Advokátní kanceláře v Lounech, Mírové náměstí 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008 č. j. -67, Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2007 č. j. -56 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. 1. 2007 č. j. -27, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek, garantovaného y a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, práva na rovnost v právu ve smyslu y, y, y (dále jen " "), jakož i principů obsažených v y, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. 1. 2007 č. j. -27 byl zamítnut jeho návrh, aby bylo žalovanému (Pozemkovému fondu České republiky) uloženo vydat stěžovateli v k. ú. Jesenice u Prahy pozemky č. p. PK 397 o výměře 24.787 m2, č. p. PK 400 o výměře 31.357 m2 a č. p. PK 403 o výměře 35.146 m2 jako náhradu za nevydané pozemky. Zároveň bylo uvedeným soudem zastaveno řízení o vydání pozemku č. p. PK 399 o výměře 11.602 m2v k.ú. Jesenice u Prahy. K odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2007 č. j. -56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008 č. j. -67 podle věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") za použití ustanovení odmítnuto.

3. Stěžovatel se vydání předmětných pozemků v k. ú. Jesenice u Prahy domáhá s ohledem na skutečnost, že se na základě smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené dne 25. 6. 2003 mezi L. P. (zemřelou) na straně postupitele a stěžovatelem na straně postupníka stal oprávněnou osobou ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " " nebo "zákon o půdě"), s právem na bezplatné převedení jiných pozemků ve vlastnictví státu do jeho vlastnictví. Soud prvního stupně žalobě nevyhověl s poukazem na skutečnost, že podle čl. VI. , kterým se mění , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění , a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), pokud rozhodnutí Pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo byl nárok na převod uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod pozemků skončila dnem 31. 12. 2005. Soudy obou stupňů nezpochybnily nárok stěžovatele na základě shora citované smlouvy o postoupení pohledávek na bezúplatný převod jiných pozemků do jeho vlastnictví, ale s ohledem na skutečnost, že v dané věci rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu, Staroměstské nám. 4, Praha 1, nabylo právní moci přede dnem účinnosti a stěžovatel není původní oprávněnou osobou podle zákona o půdě, právo stěžovatele na převod náhradních pozemků pak zaniklo uplynutím lhůty dne 31. 12. 2005. S tímto právním názorem se ztotožnil i dovolací soud.

4. Stěžovatel s tímto názorem obecných soudů nesouhlasí, byť si je vědom závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb., a jímž byla zrušena ustanovení a 7 zákona o půdě a čl. VI. pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle zákona o půdě, a jejich dědicům. Takový výklad ustanovení uvedeného zákona by však byl podle názoru stěžovatele zcela v rozporu nejen s účelem zákona o půdě, ale i ústavními principy vyplývajícími z y i z y. Stěžovatel by tak byl pouze s ohledem na nečinnost příslušného pozemkového úřadu, případně soudu, zbaven práva na alespoň adekvátní naturální náhradu toho, o co přišla v minulosti postupitelka. Jelikož postupitelka s ohledem na svůj věk již nebyla schopna aktivně usilovat o vydání náhradních pozemků, převedla pohledávku vyplývající z titulu nevydání pozemků na stěžovatele. V době, kdy stěžovatel začal aktivně usilovat o vydání náhradních pozemků, žádné atraktivní pozemky již v uvedených katastrálních územích nebyly k dispozici, a proto stěžovatel, aby alespoň částečně minimalizoval škody vzniklé v souvislosti s nevydáním původních pozemků ve vlastnictví postupitelky, uplatnil žalobu na vydání náhradních pozemků v k.ú. Jesenice u Prahy, tedy v lokalitě, kde ceny pozemků zdaleka nedosahují výše cen postupitelkou vlastněných pozemků v k.ú. Veleslavín a Břevnov, tedy v jedné z nejlukrativnějších částí hlavního města Prahy. S ohledem na výše uvedený zásah do jeho základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Praze a Obvodního soudu Praha - západ.

6. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel je v dané věci postupníkem restitučního nároku ve smyslu zákona o půdě. Smyslem restitučního zákonodárství je toliko zmírnění minulých křivd, když plná jejich reparace z povahy věci možná není, a to způsobem a za podmínek stanovených restitučními zákony. Závěry obecných soudů jsou pak v souladu se , povahou právního institutu prekluzivní lhůty a právními důsledky jejího uplynutí a nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 531/2005 Sb. ve vztahu k osobám postupníků restitučních nároků. Stěžovateli zůstává restituční nárok zachován, jen s limitací způsobu jeho uspokojení (peněžním plněním). Obvyklá cena pozemků zde rozhodná není, když smyslem naturální restituce je (v souladu s preambulí zákona o půdě) zmírnit následky majetkových křivd za současného respektování dalšího účelu zákona o půdě, kterým je dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí. Případný požadavek na naturální restituci postupníka, který není veden sledováním uvedených cílů zákona o půdě, pak po 1. 1. 2006 nemá oporu v právním řádu. Postupem obecných soudů proto nedošlo k takovému hrubému porušení práv stěžovatele, které by zakládalo z hlediska své intenzity možnou úvahu o porušení jeho ústavního práva. V podrobnostech pak krajský soud odkazuje na obsah spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí.

7. Okresní soud Praha - západ ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 17. 1. 2007 a na provedené dokazování. V řízení byla zachována procesní práva účastníků a soud postupoval v souladu se zákonem.

8. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Praze a Obvodního soudu Praha - západ k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

9. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")(. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v podstatě dovolává ochrany svého základního práva na ochranu vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 226, str. 389, vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), v níž dovozuje, že v návaznosti na tento nález, o nějž byla napadená rozhodnutí obecných soudů opřena, došlo k porušení jeho základních práv, specifikovaných v ústavní stížnosti. Uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení a 7 zákona o půdě a čl. VI. , a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle zákona o půdě, a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se tak předmětné zrušení uvedených ustanovení týkalo pouze původních oprávněných osob a jejich dědiců. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení , 7 zákona o půdě a v čl. VI.

11. Shora uvedeným nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

a v něm učiněnými závěry pléna je čtvrtý senát Ústavního soudu vázán (viz y) a nebyl jím shledán důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace. Ústavní soud se proto při posuzování ústavní stížnosti na jeho odůvodnění v plném rozsahu odvolává a pro úplnost uvádí z tohoto odůvodnění rozhodující argumentaci vztahující se k posouzení právního postavení původních restituentů a osob, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.

12. Základní otázkou, kterou nutno v této souvislosti zodpovědět, je otázka, dopadají-li derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení a 7 , ve znění , a ustanovení čl. VI. nejen na oprávněné osoby dle zákona o půdě, nýbrž i na postupníky. Jinými slovy řečeno, je-li důvodné protiústavnost kontextuálního deficitu zákonných lhůt zakotvených v uvedených ustanoveních, spočívající v absenci efektivního procesního prostředku k ochraně práva, vztáhnout jak na oprávněné osoby dle zákona o půdě, tak i postupníky, anebo tomu tak není.

13. Ustálená praxe obecných soudů ve srovnatelné souvislosti [a to při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmů dle , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v případě příjmů z prodeje vydaných nemovitostí], odlišuje práva původních restituentů a postupníků. Uvedená judikatura obecných soudů byla následně potvrzena Ústavním soudem (usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

). Ústavní soud přitom zdůraznil, že dané odlišení je odůvodněno tím, že "z koncepce ust. § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů vyplývá zřejmý úmysl zákonodárce přiznat osvobození od daně osobám dříve postiženým, jimž byl majetek navrácen, a nikoli osobám dalším; za nemovitosti vydávané podle zvláštního předpisu, tak jak má na mysli citované ustanovení, je nutno považovat nemovitosti vydávané oprávněným osobám na základě právních skutečností stanovených za účelem odstranění způsobených majetkových křivd, a nikoli nemovitosti vydané z jiného, již odvozeného titulu" (usnesení

sp. zn.

).

14. Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje v - 852 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a tudíž je lze postoupit na základě o. z., bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Platí proto i v této souvislosti stejná úvaha, jakou byly vedeny obecné soudy při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmu dle zákona o dani z příjmu. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti a 7 , ve znění , a čl. VI. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu ( y), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z Dodatkového protokolu k Úmluvě.

15. Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o vydání náhradních pozemků respektovaly shora uvedený nález Ústavního soudu

sp. zn.

a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

16. Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že stejný právní názor vyslovil a odůvodnil již v nálezu

sp. zn.

, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků na vydání náhradního pozemku, byl výrok nálezu

sp. zn.

logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález

sp. zn.

) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud neshledal důvod, proč by se od tohoto výkladu odchyloval (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2008

sp. zn.

nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 02. 2009, zabývající se stejnou problematikou, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).

17. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená základní práva a proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 20. dubna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu