Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 540/09

Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti BES s. r. o., se sídlem Benešov, Sukova 625, IČ: 43792553, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 102, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2008 č. j. -104, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2006 č. j. -78, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. března 2006 č. j. -56, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [, , , odst. 4 ], napadá stěžovatelka všechny, v záhlaví usnesení označené rozsudky, které prý odepřely (resp. neposkytly) stěžovatelce ochranu jejího vlastnického práva, naopak byla vlastnictví v rozporu se zákonem zbavena, což označuje za porušení článku 11d (dále jen ""), přičemž výše označené soudy porušily současně článek 36y tím, že jí svým postupem znemožnily domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nevytvořily podmínky ke zjištění úplného a správného skutkového stavu věci, přičemž porušily i rovnost účastníků řízení (ve smyslu článku 96y ČR).

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, jakož i řízení před dovolacím soudem, v němž se žalobou proti žalovaným Lesům České republiky, s. p. domáhala uložení povinnosti uzavřít s ní kupní smlouvu na prodej pozemků blíže identifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2006 (dále jen "předmětné pozemky").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, a obšírně komentuje jednotlivé části odůvodnění rozsudků obecných soudů a zejména jim vytýká nesprávnou interpretaci článku II. bodu 3. zákona č. 44/1998 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství , ve znění , (dále jen ""). Podle názoru stěžovatelky soudy svá rozhodnutí založily na "domněnkách a úvahách, které nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v rozporu s právním pořádkem tohoto státu".

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 23. 3. 2006 č. j. -56 zamítl žalobu stěžovatelky, která se jí domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu o prodeji předmětných pozemků za cenu v místě a čase obvyklou (výrok I.).

Stěžovatelce byl jako právnické osobě oprávněné k hornické činnosti rozhodnutím příslušného báňského úřadu stanoven dobývací prostor Hrabří (Štileček). Bylo prokázáno, že žalovaný má právo hospodaření s předmětnými pozemky, které jsou ve vlastnictví státu. Žádost o prodej předmětných pozemků stěžovatelky žalovaný odmítl.

Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky byla již v roce 1996 uzavřena k předmětným pozemkům nájemní smlouva, která byla žalovaným ke dni 31. 12. 2006 vypovězena pro údajné neplacení nájemného stěžovatelkou. Soud prvního stupně uvedl, že podle článku II. bodu 3. (ve znění ) vzniká organizacím, kterým byl podle dosavadních právních předpisů stanoven dobývací prostor nacházející se na pozemcích ve vlastnictví státu, právo, aby s nimi správní úřad, právnická osoba nebo její organizační složka, která má předmětný pozemek ve správě, uzavřela dohodu o pronájmu pozemků na dobu předpokládaného dobývání ložiska nebo kupní smlouvu o prodeji předmětných pozemků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit s právním názorem stěžovatelky, že záleží jen na její volbě, zda požádá o koupi nebo pronájem předmětných pozemků proto, aby mohla předmětné pozemky užívat v dobývacím prostoru k určenému účelu, tedy k hornické činnosti.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 8. 2006 č. j. -78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a správně i věc právně posoudil.

Podle názoru odvolacího soudu je smyslem a účelem výše citovaného ustanovení umožnit subjektu, kterému byl stanoven dobývací prostor, dobývání nerostů. Protože každá hornická činnost je z podstaty svého charakteru činností dočasnou, uzavření dohody o pronájmu předmětných pozemků na dobu předpokládané těžby zcela vyhovuje dosažení účelu naplnění činnosti stěžovatelky. Volba způsobu dispozice s předmětnými pozemky nemůže být předmětem volby stěžovatelky; žalovaný je sice povinen stěžovatelce zajistit možnost realizace hornické činnosti, to však není podmíněno výhradně prodejem předmětných pozemků.

O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 11. 2008 č. j. -104 tak, že je zamítl ( část věty před středníkem ).

Dovolací soud sice dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení přípustné, protože posouzení otázky, zda podle článku II. bodu 3. má stěžovatelka právo, aby s ní žalovaný uzavřel kupní smlouvu o prodeji pozemků, na nichž již stěžovatelka provádí hornickou činnost, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena; současně dovodil, že dovolání není důvodné.

S odvoláním na použitý způsob výkladu právní normy odvolacím soudem, který splňuje interpretační hlediska uvedená např. ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. , dovolací soud s poukazem na obsah důvodové zprávy k výše uvedenému ustanovení dovodil, že smyslem této právní úpravy bylo zajistit subjektu, kterému bylo vydáno oprávnění k hornické činnosti, přednost před ostatními zájemci o pronájem nebo prodej pozemků ve vlastnictví státu, aby tak i nadále mohl ve vymezeném dobývacím prostoru realizovat hornickou činnost. Státem jsou tedy příslušný správní orgán, právnická osoba nebo její organizační složka nuceny k omezení smluvní volnosti pouze při výběru smluvního partnera. Protože žalovaný jako správce státního majetku je povinen při jeho správě o něj řádně pečovat, je volba právního nástroje sloužícího k naplnění účelu zákona ponechána na jeho volbě. Proto shledal dovolací soud právní posouzení věci odvolacím soudem za správné.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozsudkům dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81 a y ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (článek 83y ČR). Porušení ustanovení hlavy pátéy v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů (včetně soudu dovolacího) ohledně interpretace článku II. bodu 3. (ve znění ). Její názory a námitky vyslovené v ústavní stížnosti jsou spíše polemikou s právním názorem těchto soudů, přičemž stěžovatelka zřejmě za ústavněprávní argumentaci považuje vlastní výklad výše označeného článku , neboť na str. 3 svého návrhu žádá, aby Ústavní soud posuzoval její "náhled" na výklad čl. II. bodu 3 právě s ohledem na její polemiku s právním názorem ve věci rozhodujících soudů.

V této souvislosti je třeba připomenout, že úkolem Ústavního soudu není "přehodnocování" skutkových a právních závěrů obecných soudů. Rovněž výklad jiných, než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zcela autonomní záležitostí obecných soudů.

Z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda interpretace výše uvedeného zákonného ustanovení je či není ústavně konformní, nebo zda v projednávané věci došlo k porušení některých ústavně zaručených základních práv a svobod.

V nálezu ze dne 16. 1. 2003

sp. zn.

(uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 29, pod č. 7) Ústavní soud vyložil, kdy má nesprávná aplikace a interpretace tzv. jednoduchého práva za následek porušení ústavnosti (shodně nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2008

sp. zn.

).

V projednávané věci není výklad výše citovaného ustanovení provedený obecnými soudy v rozporu s "obvyklými" interpretačními metodami. Je totiž nepochybné, že žalovaný musí majetek státu, k němuž vykonává právo hospodaření, nejen chránit, řádně s ním hospodařit, ale také zajistit, aby nedocházelo k jeho zmenšování.

Jak ostatně správně zdůraznil již odvolací soud, stěžovatelka k provádění hornické činnosti potřebuje touto činností dotčené pozemky využívat, nikoli vlastnit, a to s ohledem na dočasnost charakteru hornické činnosti, která nemá nic společného s právem vlastníka předmětných pozemků s nimi dále, po skončení této činnosti, podle svého uvážení volně disponovat.

Právo na spravedlivý proces, jehož údajné porušení stěžovatelka namítá, mimo jiné zaručuje, aby se každý stanoveným postupem mohl domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Realizace tohoto práva byla stěžovatelce umožněna. Její žalobou se obecné soudy zabývaly a v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí se s důvody nevyhovění řádně vypořádaly. Stěžovatelce nebylo upřeno právo vyjádřit se k prováděným důkazům a k prokázání svých tvrzení navrhovat relevantní důkazy. Zjištěný skutkový stav byl dostatečným podkladem pro právní závěr vyvozený v projednávané věci obecnými soudy.

S ohledem na výše uvedená zjištění nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzením stěžovatelky o porušení článku 36y.

Nebylo rovněž zjištěno nic, co by odůvodňovalo námitku stěžovatelky o porušení článku 96y ČR.

Jako nepřípadnou, resp. zcela nekonkrétní shledal Ústavní soud námitku stěžovatelky o porušení článku 11y, k němuž mělo dojít tím, že "jí bylo odepřeno vlastnické právo, resp. právo na získání vlastnictví, které jí dává zákon a stěžovatelka tak byla zbavena vlastnictví v rozporu se zákonem". Bezpochyby toto právo, chránící již existující vlastnictví, porušeno v projednávané věci nebylo.

Ze všech důvodů výše uvedených proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu