Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2718/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fadingerem, advokátem se sídlem v Tišnově, Brněnská č.p. 184, proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 6. 5. 2008, č.j. -67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu v dědické věci, neboť je názoru, že představuje zásah "do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces", a to tím, že se soud prvního stupně neřídil závazným právním názorem, který vyjádřil odvolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí.

K tomu podle stěžovatele mělo dojít tím, že ačkoli soud prvního stupně zjistil, že zůstaviteli a jeho bývalé manželce svědčilo právo společného nájmu bytu a společného členství v bytovém družstvu, pominul učinit právní závěr, co se s tímto společným majetkovým právem stalo od rozvodu manželství do zůstavitelovy smrti, a jaký vliv mělo uplynutí lhůty podle § 150 odst. 4 obč. zák., jestliže nedošlo mezi bývalými manžely k dohodě o jeho vypořádání. V důsledku to pak soud "výsledky provedeného dokazování" nezohlednil "při úvaze o reflexi majetkového práva zůstavitele v řízení o dědictví".

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že dědické řízení po zůstaviteli F. M. (zemřelém 2. 4. 2006) skončilo usnesením ze dne 29. 1. 2007, č.j. -33, jímž bylo řízení zastaveno a majetek nepatrné hodnoty byl vydán vypravitelce pohřbu. Do řízení stěžovatel přihlásil pohledávku za zůstavitelem ve výši 65 000 Kč, o níž uvedl, že pochází z půjčky peněz, již zůstaviteli poskytl.

Dalším návrhem (ze dne 23. 5. 2007) se stěžovatel domáhal dodatečného projednání dědictví, a to s tvrzením, že dosud nebyla projednána majetková hodnota členských práv zůstavitele k družstvu Květnice, stavební bytové družstvo, Tišnov.

Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 26. 7. 2007, č. j. -44 tento stěžovatelův návrh zamítl.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 9. 2007, č. j. -52 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oprávnění stěžovatele k podání odvolání odvolací soud dovodil z toho, že - ač coby věřitel nebyl a není účastníkem dědického řízení po jmenovaném zůstaviteli - soud prvního stupně o jeho podání, jež vyložil jakožto návrh na zahájení řízení, rozhodl, a to zamítavě, čímž má "obdobné právo jako účastník řízení, jemuž vznikla určitá újma na jeho právech". Na druhé straně však odvolací soud vyložil, že stěžovatel nemohl mít v dědickém řízení postavení jeho účastníka, a jeho podání mělo být pochopeno toliko jako "podnět" k zahájení řízení o dodatečném projednání (nikoli tedy jako návrh na jeho zahájení), přičemž na základě tohoto podnětu mělo být vydáno soudem usnesení, jímž by (teprve) bylo řízení o dodatečném projednání dědictví zahájeno. Jestliže by soud pak zjistil, že zde nový majetek zůstavitele ve skutečnosti není, bylo namístě řízení pro nedostatek podmínky pro jeho vedení zastavit. Tím, že oproti tomu soud prvního stupně "nerespektoval" tento "postup", a návrh věřitele (stěžovatele) zamítl, je řízení před ním postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V další části odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyložil zásady, jak posuzovat namítanou situaci, kdy zůstavitel byl nositelem práv ze společného členství v bytovém družstvu, jež nebylo po rozvodu manželství vypořádáno, a zaniklo až jeho pozdější smrtí.

Následným usnesením - ústavní stížností napadeným - soud prvního stupně rozhodl tak, že "se řízení zastavuje", jelikož opět dospěl k závěru, že se "nový majetek zůstavitele neobjevil".

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podle jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Z citovaných ustanovení tedy především plyne, že jedním z primárních předpokladů úspěchu ústavní stížnosti je, aby stěžovatel unesl břemeno tvrzení, že jemu - a právě jemu - se v občanskoprávním (zde dědickém) řízení dostalo kvalifikované újmy, jež přesahuje újmu vyvoditelnou z práva podústavního, a jež tím nabyla podobu újmy ústavněprávního významu, ve smyslu porušení "ústavně zaručených základních práv nebo svobod".

To je v posuzované věci významné potud, že tento předpoklad stěžovateli nesvědčí.

Právní závěr, že stěžovatel (jakožto tvrzený věřitel zůstavitele) není (a nemohl být) účastníkem dědického řízení, včetně té jeho části, již představuje tzv. dodatečné projednání dědictví, je nezpochybnitelný, podrobně jej oba soudy odůvodnily a stěžovateli vysvětlily, a Ústavní soud k tomu nemá co dodat. Ostatně ani stěžovatel netvrdí opak, a okolnost, že odvolací soud "projednal" jeho odvolání proti předchozímu rozhodnutí soudu prvního stupně na tom nemůže ničeho změnit (legitimaci k odvolání soud dovodil odjinud).

Okolnost, že stěžovatel nebyl účastníkem daného dědického řízení, současně znamená, že rozhodnutí v něm vydaná nejsou pro něj závazná (srov. ), a to ať již jde o rozhodnutí podle nebo podle , jež měl zřejmě na mysli. Jeho hmotněprávní postavení se odvíjí od zásady, vyjádřené v ustanovení obč. zák., přičemž dědici, odpovědní za zůstavitelovy dluhy, byli v řízení o dědictví identifikováni.

Pak jakožto samozřejmé platí, že nebyl-li stěžovatel účastníkem řízení, z nějž vzešlé rozhodnutí napadá, a přitom jím být ani neměl, neboť platná právní úprava s jeho účastenstvím (s účastenstvím věřitele) zde nepočítá, nemohl být ani výsledkem takového řízení dotčen, a to v právech vůbec, tím méně v právech ústavně zaručených. Stěžovatelova kritika rozhodnutí obecného soudu tudíž nemůže mít jinou povahu než kritiky vnější (všeobecné), což je ve vztahu k ústavní stížnosti nepřípustné, neboť jakožto tzv. actio popularis zakotvena v právu není.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Jakožto návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2009

Jan Musil

předseda senátu