Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 627/09

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Kateřinou Seidlovou, advokátkou advokátní kanceláře Bébr/Seidlová/Petrů, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2008 č. j. -70 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2008 č. j. -42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 18. 3. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principy odvozené od principu demokratického právního státu předvídaného v y.

K tvrzenému porušení mělo dojít již příslušným rozhodnutím České inspekce životního prostředí, kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 75.000,-Kč a zároveň mu bylo uloženo zaplatit paušální částku na nákladech řízení. Česká inspekce životního prostředí uložila stěžovateli tuto pokutu za to, že se dopustil přestupku podle ustanovení , o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, když závažně poškodil na vlastním pozemku rostoucí skupinu tří vzrostlých dubů letních.

K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí tak, že pokuta uložená ve výši 75.000,-Kč byla snížena na 15.000,-Kč, v ostatním zůstal výrok beze změn.

Proti rozhodnutí ministerstva životního prostředí podal stěžovatel správní žalobu, jež Městský soud v Praze svým rozsudkem zamítl. Tento rozsudek městského soudu stěžovatel napadl kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2008 č. j. -70 byla stěžovatelova kasační stížnost zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že nelze fyzickou osobu potrestat za přestupek, který nespáchala. V právě projednávaném případě se podle stěžovatele jedná o přestupek dle zákona o ochraně přírody a krajiny, kterého se může dopustit pouze fyzická osoba tím, že pokácí bez povolení nebo závažně poškodí skupinu dřevin rostoucích mimo les. Stěžovatel přitom od samého začátku tvrdí, že on osobně se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil a že ořez stromů provedly osoby jemu blízké (v této souvislosti nutno poznamenat, že ony osoby jednaly v souladu se stěžovatelovým přáním - srov. například rekapitulaci v rozsudku Nejvyššího správního soudu).

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí touto stížností napadená, a dospěl k závěru, že správní orgány i soudy správního soudnictví rozhodly v souladu se spravedlností. Ústavní stížnost je proto zcela neopodstatněná.

Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že není vrcholem soustavy obecných ani správních soudů (, y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Ač stěžovatel sám v úvodu ústavní stížnosti právě naznačené specifické postavení Ústavního soudu připomíná, evidentně ho nerespektuje.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii správního soudnictví. Argumenty ve stížnosti uvedené takřka doslova opakují argumenty, kterými se soudy správního soudnictví již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Ústavní soud snad může dodat toliko to, že soudy - lhostejno, zda jde o soudy obecného či správního soudnictví - jsou určeny k tomu, aby chránily spravedlivé uspořádání společenských vztahů. Spravedlivého uspořádání společenských vztahů pak podle Ústavního soudu nemůže být dosaženo mj. tehdy, jsou-li příslušné normy práva vykládány tak, aby některému z účastníků těchto vztahů přinášely spekulativní prospěch (srov. k tomu přiměřeně Tridimas, T.: The General Principles of EU Law. 2. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 274).

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ani rozsudkem Městského soudu v Praze nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavní soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu