Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 781/09

Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Na Rybníčku 387/6, 460 01 Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2008 č. j. -167 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009 č. j. -178, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. 3. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze. Ústavní stížnost stěžovatele obsahovala celou řadu faktických chyb (zejm. v označení napadených rozhodnutí v petitu ústavní stížnosti), Ústavní soud však vzhledem k níže uvedenému nevyzýval stěžovatele k jejich odstranění.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva garantovaného d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i jeho práva na rovné zacházení.

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2008 č. j. -118 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku ve výši 20 176 292,70 Kč spolu s 6% úrokem, směnečnou odměnu ve výši 67 254 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 111 125 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -72 nařídil nalézací soud předběžné opatření spočívající v zákazu dispozice s veškerým movitým majetkem stěžovatele, který dle jeho vyjádření mnohonásobně převyšuje žalovanou směnečnou pohledávku. Toto usnesení bylo následně s "menší korekcí" odvolacím Vrchním soudem v Praze usnesením č. j. -92 potvrzeno.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl stěžovatel odvoláním, za které mu byl vyměřen soudní poplatek ve výši 809 740 Kč. Stěžovatel následně podal žádost o posečkání s úhradou soudního poplatku, popř. o povolení jeho splácení. Krajský soud tuto žádost podle , o správě daní a poplatků (dále jen "") zamítl a stěžovatele poučil, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že dle , judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky sp. zn. a sp. zn. ), Metodického stanoviska Ministerstva financí ve věci možnosti podat odvolání (stanovisko ze dne 16. 8. 2007 č. j. -262) a závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006

sp. zn.

je odvolání přípustné. Vrchní soud v Praze věc vrátil krajskému soudu bez vyřízení odvolání s tím, že podle ust. odvolání přípustné není. Krajský soud na základě tohoto rozhodnutí vydal dne 16. 12. 2008 usnesení č. j. -167, kterým odvolání stěžovatele jako nepřípustné zamítl a poučil stěžovatele, že proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že jej usnesením ze dne 24. 2. 2009 č. j. -178 zamítl.

Stěžovatel jak v řízení před obecnými soudy, tak i ve své ústavní stížnosti uvedl, že finanční hotovost ve výši vyměřeného soudního poplatku nemá k dispozici, neboť jeho dispozice s majetkem je rozhodnutím soudu omezena, nemůže si ani vzít úvěr, protože ze stejného důvodu nemá možnost poskytnout zajištění takto vysokého úvěru. Stěžovatel dále uvedl, že se nevyhýbá povinnosti zaplatit stanovený soudní poplatek, nýbrž žádá o odložení jeho splatnosti či o možnost jeho úhrady ve splátkách. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a svým postupem, kdy mu odňaly možnost podat proti zamítavému rozhodnutí o jeho žádosti řádné odvolání, zasáhly do jeho výše uvedených základních práv.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ústavní stížnost dle písm. d)y (dále jen "") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Z podstaty ústavní stížnosti dovodil Ústavní soud, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým mu byla zamítnuta žádost ve smyslu ust. o posečkání daně (legislativní zkratka dle ust. ) a povolení splátek. Ústavní soud již ve svých rozhodnutích ze dne 23. 10. 2008

sp. zn.

a

sp. zn.

vyjádřil pochybnosti nad možností aplikace ust. v případě rozhodování o soudních poplatcích, který se tak de facto kryje s institutem osvobození od soudních poplatků dle ust. , (dále jen "").

V nyní projednávané věci je však Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje, a proto se nezabýval stěžovatelem tvrzeným porušením jeho základních práv, spočívajícím v nemožnosti podat odvolání proti zamítnutí žádosti o posečkání daně a povolení splátek. O ústavnosti stěžovatelem napadených rozhodnutí lze sice důvodně pochybovat, nicméně český právní řád nabízí stěžovateli další a vzhledem k okolnostem případu přiléhavější právní nástroje k ochraně jeho práv. Stěžovatel má možnost podle ust. požádat o osvobození od soudních poplatků či může požádat soud o prodloužení soudem stanovené lhůty k zaplacení soudního poplatku do doby, než mu k tomuto účelu budou soudem uvolněny blokované finanční prostředky. Při rozhodování o takovýchto návrzích musí obecný soud vzít v úvahu sociální, osobní, majetkové a další poměry účastníka (blíže viz např. Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. . Komentář. I. Díl. 7. vydání. Praha 2006, s. 635-640) tak, aby bylo ve smyslu ust. y šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod (v nyní projednávané věci zejm. y). Rozhodnutí soudu o omezení dispozice stěžovatele s jeho majetkem nemůže vést k tomu, že mu tímto rozhodnutím bude fakticky znemožněn přístup k soudu garantovaný y. Pokud soud na žádost stěžovatele potřebné prostředky neuvolní, není možno tuto skutečnost přičítat k jeho tíži, naopak ji musí příslušný soud zohlednit při svém rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Ústavní stížnost by tak byla, vzhledem k výše uvedenému principu subsidiarity, přípustná teprve tehdy, pokud by ani výše uvedeným postupem nedošlo k odstranění stěžovatelem tvrzeného zásahu do jeho práv (viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

zabývající se objektivní neschopností zaplatit soudní poplatek).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost musel odmítnout jako návrh nepřípustný ( ve spojení s ). Vzhledem ke způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2009

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj