Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 203/09

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoňe a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. I. A., zastoupené Mgr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem, se sídlem Pleskotova 1698, Dobříš, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2008, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedeného rozhodnutí obecného soudu. Tvrdila, že jím byla porušena její základní práva zaručená a d.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. , bylo rozhodnuto tak, že řízení proti 31 žalovaným, z nichž jednou byla stěžovatelka, se zastavuje. Dále bylo rozhodnuto, že žalobcům se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalovaným č. 1.-5., č. 7.-25. a č. 28, že žalobci a žalovaní č. 6, č. 26., č. 27., č. 29 a č. 30, nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci zaplatí žalované č. 31 (nyní stěžovatelce) na nákladech řízení částku 56 088 Kč na nákladech řízení.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2008, sp. zn. , bylo rozhodnuto výrokem I. tak, že usnesení soudu I. stupně se ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a 31. žalovanou (nyní stěžovatelkou) mění tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění Městský soud v Praze uvedl, že soud I. stupně nesprávně zohlednil procesní zavinění účastníků na zastavení řízení a zcela pominul povahu účastenství žalovaných jako nerozlučných společníků podle Ze spisu totiž nevyplývá zavinění na straně žalobců, kteří vzali zpět žalobu podanou jinak důvodně. Jimi uplatněný nárok byl uspokojen na základě dohody se stranou žalovanou (rozhodnutí většinových spoluvlastníků podle o. z.). Pro účely procesního hodnocení zavinění účastníků na zastavení řízení je nerozhodné, že stěžovatelka, jako podílová spoluvlastnice o velikosti podílu 511/21304, se zastavením řízení nesouhlasila. Ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelkou byly proto rovněž shledány důvody pro rozhodnutí o nákladech řízení podle věta druhá

V ústavní stížnosti samé stěžovatelka po rekapitulaci řízení namítá, že odůvodnění napadeného usnesení trpí hlubokými logickými rozpory, které způsobují nesprávnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Poukazuje především na nejasně vymezený okruh účastníků řízení, přičemž odvolací soud měl právní nejistotu stěžovatelky ohledně jejího procesního postavení ještě prohloubit tím, že jí nedoručil odvolání žalobců směřující proti výroku o nákladech řízení ve vztahu k 31. žalované (stěžovatelce). S odkazem na konstatování odvolacího soudu, že stěžovatelka se účastnicí řízení nestala procesně řádným způsobem (přičemž to vzhledem k vymezení odvolání nebylo předmětem přezkumu odvolacího soudu) uvádí stěžovatelka, že toto zjištění mělo mít za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, což se ovšem nestalo. V tom spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud tak jen "zvýšil intenzitu [...] pochybení soudu prvního stupně." Dále stěžovatelka rozporuje závěr odvolacího soudu, že ve věci se jednalo o nerozlučné společenství na straně žalované. Odkazuje na o. z. a jeho výklad, který akcentuje pasivní solidaritu toliko na základě "právního úkonu". K aplikaci stěžovatelka uvádí, že souhlas se zastavením řízení nedala. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že odměna advokáta byla vyúčtována řádně v souladu s a úkony kvalifikovaného advokáta byly v první řadě vynuceny postupem žalobců, kteří vymezili předmět sporu a okruh účastníků. Sami žalobci navíc nesprávnost či nepřiměřenost vyúčtované odměny nezpochybňují konkrétně. V nepřiznání náhrady nákladů řízení spatřuje stěžovatelka porušení y.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení jejich základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných jednoduchým zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v elektronické databázi na http://nalus.usoud.cz).

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je výlučnou doménou obecných soudů. Ústavní soud při posuzování této problematiky, která je ve vztahu k předmětu řízení zásadně podružná, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, a to v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení.

K otázce doručení odvolání žalobců, které směřovalo toliko proti výroku o nákladech řízení, stěžovatelce, lze poukázat na právní závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007,

sp. zn.

, podle něhož "ústavní princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti zbraní podle y a Úmluvy není porušen ve všech případech, kdy s použitím ustanovení soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení; při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu". Je-li tedy z dosavadního průběhu řízení, jakož i z odvolání zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům. V nyní projednávané věci je zřejmé, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vyšel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně a pouze zaujal jiný právní názor. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by základní právo stěžovatelky bylo tímto postupem porušeno.

Ve vztahu ke stěžovatelce zmiňovaným pochybnostem o svém procesním postavení Ústavní soud zdůrazňuje, že průběh řízení před soudem prvního stupně není nyní předmětem přezkumu, neboť odvolání žalovaných bylo podáno toliko proti výroku o nákladech řízení, v tomto rozsahu Městský soud v Praze rozhodl, a z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud stěžovatelku za účastnici odvolacího řízení (o nákladech řízení) považoval.

Ve vztahu k aplikaci institutu tzv. nerozlučného společenství podle odvolacím soudem Ústavní soud dodává, že se jedná o interpretaci jednoduchého práva, která je svěřena obecným soudům, jež zváží, zda se rozhodnutí ve věci samé musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně sporu. Ústavní soud proto nereviduje posouzení, zda povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva zakládá společenství samostatné či nerozlučné. Výjimku z tohoto pravidla by tvořil toliko zjevný exces, o který v nyní projednávané věci nejde. Stěžovatelka navíc, pokud odkazuje na ustanovení o. z., jehož výkladem dovozuje nemožnost vzniku pasivní solidarity v jiném případě než na základě právního úkonu, vychází toliko z výkladu gramatického. Ustálená judikatura soudů a názor doktrinální se kloní k širšímu výkladu o. z., přičemž režim tohoto ustanovení je vztahován i na případy mající základ v protiprávních úkonech (náhrada škody) nebo v objektivních stavech (např. bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu). Srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. I. -459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 760 a násl.

Ústavní soud připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), rozeznává v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2009

František Duchoň

předseda senátu