Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1417/07

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 31. března 2009

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2007 č. j. -90 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005 č. j. -50 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11777/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55203/02/057921/1555, jímž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty.

VýrokI. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. -90 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu podle d. Proto se tento rozsudek ruší. II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v daňovém řízení. Uvedla, že dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, vydaný Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi dne 18. prosince 2002, nabyl právní moci až 31. prosince 2003, tedy rok po uplynutí prekluzivní lhůty zakotvené v , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""). Daň jí tak byla pravomocně doměřena až po uplynutí zmíněné prekluzivní lhůty.

Dále uvedla, že v jejím případě byl aplikován nepřiměřeně extenzivní výklad jejího důkazního břemene ohledně zdanitelného plnění od společnosti C.U.C. Bohemia. Tím došlo k porušení , a d (dále jen ""), neboť správce daně na ni přenesl povinnost prokázat legalitu provedení jí navrženého důkazu, ačkoliv k tomu byl povinen sám. K vynucení výpovědi svědka nepoužil dostatečných donucovacích prostředků tak, aby mohlo být tvrzení stěžovatelky dostatečně prokázáno. Má za to, že tak byl porušen i y, , jakož i y zakotvující právo na spravedlivý proces a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že u stěžovatelky byla provedena v červenci 1999 daňová kontrola, z jejíchž výsledků vyplynulo, že nepředložila věrohodné důkazy o tom, jak byla realizována smlouva se společností C.U.C. Bohemia. Dne 18. prosince 2002 byl Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi vydán dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, v němž správce daně na základě neprokázání nároku na odpočet daně v souvislosti s daňovými doklady společnosti C.U.C. Bohemia konstatoval neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Ta se odvolala k Finančnímu ředitelství v Praze, které její odvolání zamítlo. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky proti Finančnímu ředitelství v Praze zamítl. Stěžovatelka následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou dne 24. 11. 2006 doplnila o námitku uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně správcem daně. Nejvyšší správní soud se touto námitkou nezabýval a rozsudkem ze dne 14. 2. 2007 č. j. -90 její kasační stížnost zamítl. Námitku stěžovatelky o prekluzi označil za nepřípustnou podle , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), neboť ji stěžovatelka neuvedla již v žalobním návrhu. Nešlo tedy o doplnění stávajících bodů žaloby, ale o body nově doplněné.

III.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( a 90y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y).

Výklad a aplikaci předpisů obecného práva obecnými soudy však lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud takový nepřípustný interpretační exces, zakládající zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, shledal.

Předmětem ústavní stížnosti je otázka, zda došlo k doměření daně jejím správcem po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty a zda výkladem rozsahu důkazního břemene stěžovatelky bylo zasaženo do jejích výše uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka poukázala na uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření daně v doplnění své kasační stížnosti dne 24. 11. 2006. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého výše zmíněného rozsudku tuto námitku mj. označil za nepřípustnou podle , neboť ji stěžovatelka neuvedla již v žalobním návrhu. Nešlo tedy podle jeho názoru o doplnění stávajících bodů žaloby, ale o body nově doplněné. Tato námitka tak nebyla předmětem rozhodnutí prvostupňového soudu, a tedy nemohla být ani podkladem pro kasační přezkum. Nejvyšší správní soud z důvodu koncentrace řízení námitku stěžovatelky vztahující se k prekluzi práva svému přezkumu nepodrobil.

První senát Ústavního soudu projednává několik ústavních stížností téže stěžovatelky se stejným skutkovým i právním základem. V nálezu

sp. zn.

ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387), na který lze v podrobnostech odkázat, mj. konstatoval, že uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení , v nichž se dispoziční zásada promítá. Lze proto uzavřít, že též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Uplyne-li lhůta uvedená v zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.

V souzené věci se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň. Jeho rozhodnutí tak neodpovídá shora vyloženým závěrům Ústavního soudu o podstatě prekluze a o způsobu, jakým má být i v řízení před správními soudy zkoumána. Tím porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu y. Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil podle . Bude nyní na Nejvyšším správním soudu, aby se v dalším řízení otázkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabýval a podle toho o kasační stížnosti rozhodl.

S ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů nepřistoupil Ústavní soud ke zrušení ostatních napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proti nim směřující odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To vše za situace, kdy se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání podle , protože od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.