Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 815/07

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 31. března 2009

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006 sp. zn. o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11806/03-120 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55197/02/057921/1555, jímž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty.

VýrokI. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006 sp. zn. došlo k porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu podle d. Proto se tento rozsudek ruší. II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v jejím daňovém řízení. Uvedla mj., že běh tříleté prekluzivní lhůty k doměření daně jejím správcem, zakotvené v , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), začal od konce následujícího zdaňovacího období, tedy od 1. července 1997. Platební výměr byl vydán dne 18. prosince 2002, právní moci nabyl až 31. prosince 2003, tedy pět a půl roku po skončení zdaňovacího období. Podle stěžovatelky zahájení daňové kontroly dne 19. července 1999 bylo posledním úkonem, kterým mohl být běh této lhůty přerušen. Prekluzivní lhůta tedy podle jejího názoru uplynula dne 19. července 2002. Z toho plyne, že daň byla stěžovatelce pravomocně doměřena až po uplynutí prekluzivní lhůty.

Stěžovatelka dále vytkla použití nepřiměřeně extenzivního výkladu jejího důkazního břemene ohledně peněžitého protiplnění poskytnutého společností AMPEX, spol. s r. o., neboť ho byla nucena nést i po uplynutí výše zmíněné prekluzivní lhůty. Byly tak podle jejího názoru nesprávně prokazovány skutečnosti, na kterých se objektivně nepodílela a k jejichž prokázání nebyla ani vyzvána. Tím došlo k porušení , a y, neboť správce daně na ni přenesl povinnost prokázat legalitu provedení jí navrženého důkazu, ačkoliv k tomu byl povinen sám. K vynucení výpovědi svědka nepoužil dostatečných donucovacích prostředků tak, aby bylo prokázáno tvrzení stěžovatelky. Proto došlo i k porušení y a , jakož i a 2 a y.

II.

Z ústavní stížnosti a připojeného spisu sp. zn. Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že u stěžovatelky byla provedena daňová kontrola, z jejíchž výsledků vyplynulo, že nepředložila věrohodné důkazy o uplatněných výdajích (nákladech) na služby správy pohledávek zajišťovaných společností AMPEX, spol. s r. o. Dne 18. prosince 2002 byl Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi vydán dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, v němž správce daně konstatoval neunesení tohoto důkazního břemene stěžovatelkou. Stěžovatelka se odvolala k Finančnímu ředitelství v Praze, které její odvolání zamítlo. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky proti Finančnímu ředitelství v Praze zamítl. Stěžovatelka následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, která byla jako nedůvodná zamítnuta rozsudkem ze dne 21. 12. 2006 č. j. -117.

Ústavní soud si v projednávané věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Finanční úřad v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi se plně ztotožnil s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Uvedl, že platový výměr byl vydán v zákonné lhůtě podle § 47 zákona o správě daní a poplatků.

Finanční ředitelství v Praze vyjádřilo názor, že tříletá prekluzivní lhůta je zachována, pokud je v této době daň vyměřena nebo doměřena vydáním dodatečného platebního výměru a ten je daňovému subjektu před uplynutím lhůty řádně doručen, bez ohledu na to, zda odvolací řízení probíhá až po uplynutí této lhůty. Rozhodujícím rozhodnutím je rozhodnutí v prvním stupni, které bylo vydáno v zákonné lhůtě. Práva stěžovatelky tak podle jeho názoru nebyla dotčena; navrhlo, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky odmítl.

Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že v žalobě nebyla námitka prekluze práva daň vyměřit uplatněna. Ve svém rozhodnutí vycházel z tehdejšího výkladu § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého je tato tříletá lhůta lhůtou pro "vyměření", resp. "doměření" daňové povinnosti.

Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že kasační stížnost stěžovatelky řádně projednal. Námitku prekluze podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků považuje za "novost", neboť byla uplatněna až v ústavní stížnosti. Za poslední den, kdy bylo možné vyměřit daň, považuje den 31. prosince 2002. Vzhledem k tomu, že podané odvolání nemá odkladný účinek, nabyl podle jeho názoru dodatečný platový výměr právní moci již dne 31. prosince 2002. Zdůraznil rovněž, že požadavku dokázat pravdivost určitého tvrzení důkazní prostředky předložené stěžovatelkou nedostály. Navrhl proto, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky jako neopodstatněnou odmítl, případně ji zcela zamítl.

Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníků k ústavní stížnosti namítla, že přehlédli její argumentaci týkající se důvodu pozdního uplatnění námitky prekluze lhůty k uplatnění daně, kterým byla změna právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřená v rozhodnutí sp. zn. ze dne 31. května 2006. Paušální odmítnutí její argumentace s odkazem na zákonné ustanovení o koncentraci řízení vedlo podle jejího názoru k nepřiměřenému formalismu, porušujícímu její právo na spravedlivý proces podle y.

III.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( a 90y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y).

Výklad a aplikaci předpisů obecného práva obecnými soudy však lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud takový nepřípustný interpretační exces, zakládající zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, shledal.

Předmětem ústavní stížnosti je zejména otázka, zda doměřením daně jejím správcem došlo po zákonné prekluzivní lhůtě a zda přijatým výkladem rozsahu důkazního břemene bylo zasaženo do výše uvedených základních práv stěžovatelky.

První senát Ústavního soudu projednává několik ústavních stížností téže stěžovatelky se stejným skutkovým i právním základem. V nálezu

sp. zn.

ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387), na který lze v podrobnostech odkázat, mj. konstatoval, že uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení , v nichž se dispoziční zásada promítá. Lze proto uzavřít, že též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Uplyne-li lhůta uvedená v zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.

V souzené věci se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň. Jeho rozhodnutí tak neodpovídá shora vyloženým závěrům Ústavního soudu o podstatě prekluze a o způsobu, jakým má být i v řízení před správními soudy zkoumána. Tím porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu y. Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil podle . Bude nyní na Nejvyšším správním soudu, aby se v dalším řízení otázkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabýval a podle toho o kasační stížnosti rozhodl.

S ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů nepřistoupil Ústavní soud ke zrušení ostatních napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proti nim směřující odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To vše za situace, kdy se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání podle , protože od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.